Chytili mě za křídlo a strčili do krabice. Během pár vteřin ke mně přibyly ještě dvě další sestry. Zavřeli krabici a někam nás nesou. Něco vrčí a houpe se to, trvá to dost dlouho. Cosi teplého mi přistálo mezi očima.
„No fuj, sestro!“
Vrčení i monotónní pohyb ustává. Zase někdo někam nese naši krabici. Pokládají nás na zem. Jedna ze sester lehce zakdáká. Tak takhle asi vypadá konec, napadne mě. V tom se ale víko krabice otvírá a my smíme vystrčit hlavy ven. Vidíme upatlané okno a pavučiny na zdi.
Okolní odér je výrazně naředěný oproti tomu, co jsme cítily v našem původním domově. Tam nás byly stovky, věčné šero, nekonečná hala, typické pachy. Tady to vypadá menší a útulnější. Z dalších dvou krabic také opatrně vyskakují ostatní sestry a společně se blížíme k něčemu, co vypadá jako pítko. Po cestě přišla žízeň. Nabírám vodu do zobáku a vidím vedle sebe dřevěnou bednu. Dvě řady bidýlek nesou známky pravidelného používání. Že by tu už byl někdo před námi?
Jedna ze sester vyskakuje do hnízda, kde se povalují hnědé a bílé oválné předměty. Že by to bylo to, co z nás bude jednou padat? To, o čem nám vyprávěly starší sestry?
Sleduji hemžení kolem sebe. Ty odvážnější z nás opouštějí hejno a vydávají se do vzdálenějších rohů. Jedna cosi zobe z dřevěné bedýnky. Ochutnávám a objevuji nové neznámé chutě, neporovnatelné s dosud známou, každodenní krmnou směsí. Začíná se mi tu líbit.
V dálce vidím, jak ocasní pera jedné z mých družek mizí v nějaké díře. Co ji to požírá?
„Nechoď tam! Nechte ji žít!“
Až dosud se to vyvíjelo tak nadějně! Běžím jí na pomoc. Ale na konci tunelu je světlo.
Odvážím se ji následovat a najednou stojím v prudce ozářeném prostoru. A ty vůně! Jako omámená jdu dál. Něco mi lehce načechrává peří a vnímám střídání světla a stínu. Pod nohama cítím něco měkkého. Ale ne jako dosud, mazlavého a nevábného zápachu. Naopak zeleného a opojně vonícího.
Opodál vidím své spolubydlící, jak vycházejí z téhož tunelu. Roztahujeme křídla, hrabeme a užíváme si nového prostoru. Tak takto vypadá slepičí ráj!
