Diamantová sekera - napsal Josef Huslík

Knihovna byla v budově národního výboru. Vyšlapaná dřevěná podlaha vrzala při každém kroku. Regály s knihami pluly v pološeru a knihovnice se zjevovala mým dětským očím jako překvapivě tučná mořská panna. Chodil jsem tam rád. Hlavně v podzimních mlhavých podvečerech, kdy voní tlející listí a na konci slabě osvětlené ulice hledáte něco tajemného, velkolepého. Já tam našel knihovnu a svou první knížku. Byla to kolekce litevských a lotyšských pohádek nazvaná Diamantová sekera.

První článek řetězu byl ukut a další mne ovíjely spirálou času. Po pohádkách přišel kamarád Iřa s mnoha díly dobrodružství anglického pilota Bigglese, která jsme si potom přehrávali na jejich půdě. Stejně jako verneovky. Rychlé šípy jsme hltali očima, ale nikdy si na ně nehráli. Určující knihou mé rané puberty byla Cesta slepých ptáků Ludvíka Součka. Od ní vedla přímka k Jitru kouzelníků Pauwelse a Bergiera, které mne doslova ohromilo, stejně jako zmatek dospívání.
Hudebně literární kolotoč se naplno roztočil v osmašedesátém – Hendrix a existencionalisté, King Crimson a Holan, Janis Joplin a Mauriac, John Mayall a Bunin – jedinečnost doby spojovala na první pohled nespojitelné. K tomu moje česká psychedelie – šok z poznání komunistického teroru padesátých let, průmyslovka na rodičovské přání, bigbeat ve vesnických sálech, první překlady textů Jima Morrisona, rock a blues. Brzy dojdu k Mistrovi a Markétce a pak dál a dál v literatuře i muzice...
Diamantová sekyra byla už zaťata.