Sedím s kamarádem v kavárně Sahara a prohlížím si fotografie, které pořídil v Africe na safari. Zatímco venku se na prašnou dlažbu města snáší kapky prvního jarního deště, já se pohledem toulám africkou přírodou ozářenou paprsky zapadajícího slunce, po nebi plují bílé obláčky. Krajina se liší od mých současných představ o černém kontinentu. Na obrázcích si stádo gazel pochutnává na šťavnaté trávě a na pozadí se zelená les. Skupina hrochů se chladí v docela široké řece a na další fotce se v jezírku osvěžuje sloní rodina. Z poslední fotografie na mě upírá zraky lev s mohutnou hnědou hřívou. V té době jsem ještě nevěděla vůbec nic o fotografování, o divoké přírodě, o afrických savanách a vlastně ani nic o zvířatech, která tam žijí. Takže se mi zdálo, že lev na fotografii musí být od fotografa maximálně pět metrů. Tak ostrá a živá to byla fotka. A ty lví oči! Vyzařovaly hrdost, sebevědomí, sílu, odvahu, statečnost a veškerou energií celého vesmíru, kterou v sobě ten král zvířat musel mít. Jinak by se přece nemohl tak upřímně koukat přímo do objektivu.
Lví pohled v sobě obsahoval výzvu: „Čekám tady na tebe! Přijeď za mnou!“ Šelma mě svýma očima doslova uhranula. Od té doby jsem nemyslela na nic jiného, než na cestu do Afriky, do Keni, na safari a na to nádherné zvíře.
Báječný plán však ztroskotal na informaci, kterou jsem si řádně neověřila. Totiž že kamarádi byli ubytovaní ve stanu. Okamžitě mi naskočila představa skautského tábora, kde jsme si stavěli na podlážce stany s podsadou, uvnitř palandy z hrubých fošen pokrytých matracemi, do kterých jsme cpali slámu. Až po čase jsem zjistila, že stany na safari mají rozlohu větší, než moje zahradní chatka a je v nich všechno naprosto komfortní na úrovni čtyřhvězdičkového hotelu.
Na svou první africkou cestu jsem se vydala až po dlouhých devíti letech. A od té doby se tam vracím každý rok. Afriku si buď na první pohled zamilujete, nebo nesnášíte. Já jsem se zařadila do té první kategorie.
Během mých afrických cest jsem si nastřádala spousty vlastních autentických zážitků ze setkání s živými divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí. Viděla jsem spousty lvích očí, ze kterých byla cítit zloba a agrese i nuda a nezájem. Sílu pohledu lva z fotografie neměly žádné. A tak tam jezdím a budu jezdit stále a budu doufat, že ty oči jednou najdu.
