„Já mám hlad.“ „A cos měla k obědu?“
„Nevím, vůbec se z toho nedalo poznat, co to je.“
„Takže jsi to ani neochutnala?“
„Vypadalo to hnusně, nevonělo to a ochutnávat se mi to taky nechtělo.“
„A svačinu jsi snědla?“
„Ani ne.“
„Tak si ji dojez.“
„Nemám na ni chuť.“
„A kdy ji budeš mít? Ty teď nemáš hlad, ale chuť, drahoušku.“
„No, asi jo. Já mám chuťo-hlad. A sama říkáš, že jsi taky mlsná a že to je nejlepší předpoklad pro dobrého kuchaře.“
„No jo, to říkám.“
„Udělám si lívance.“
„Holka zlatá, jsi otrokem svých chutí. Víš, že cukr je leagalizovaná droga?“
„Jsem celá po tobě. Seš ráda?“
„Upřímně, někdy ani ne. Podle toho, co u tebe vidím. Někdy ten obraz pro mě není moc lichotivý. A pak se to ve mně pere.“
„To chceš říct, že jsem hrozná?“
„Ne, to je spíš o mně. Tak udělej ty lívance pro sebe i ostatní, ukliď po sobě kuchyň. A tu svačinu pak zapeč jako toast pro tátu k večeři. Lívance bude mít jako dezert.“
