Stojí v potůčku a hrabe kopytem. To je zase léto u suchánků, tohleto. Pak se rozhlédne kolem a zvedne se mu nálada. Tohle údolí prostě miluje. Tráva, co chladí po ránu. Lesy, co šeptají. Hory, které děsí i lákají. Domov by nevyměnil ani za bambilion jablek.
„Mezku stará,“ vytrhne ho bečivý hlas z rozjímání, „jak to jde?“ „Ale jo, ovce chlupatá, jen to vedro mi dělá starosti,“ odvětí rozmrzele. „To já, já se ne-beee, teda ne-booo-jím. Potkal jsem totiž vlka a prý když mi bude moc vedro, od kožichu mi pomůže.“
„Ten tě spíš sežere, ty hlupáku,“ mele mezek pyskem a otáčí se k ovci zády. Ovce ještě cosi bečí, mezek jen pohodí uchem a odchází sušit trávu.
Je další den. Horší probuzení si nemohli vymyslet. Šest ráno a krkavec bláznivá huláká na lesy: „Krááá, krááá, poradáááá.“
Mezek se vykašle na čištění zubů a šourá se k hlásnému pařezu. Stojí na něm ovce, a vypadá spíš jako zmoklá slepice. Překotně vypráví: „Vydal jsem se za svítání na trek, za čerstvou pastvou na vrcholcích, a v horách prší. Prší, bude potopa. Všichni tu umřeme. Utopíme se. Ne-beee-zpečí.“
Zvířata panikaří, pobíhají všude kolem a nikdo neví, co dělat. Sova se probere z letargie, otočí hlavu o sto osmdesát a pronese: „Milí spoluobčané, hm, hm, je to pravda, déšť může znamenat nebezpečí. Potok se rozvodní, sebere naše příbytky, zásoby a holé životy. Zabalte, co unesete, za hodinu a půl vyrážíme společně na kopec. Tam povodeň přečkáme a vrátíme se domů.“
Všichni přikyvují a jdou si balit. Jen ten mezek. Žije tu celý život a toho bohdá nebylo, aby se potok vylil. Bývala tu řeka a zelenější louky, to ano. Ale povodeň? Ovce je hloupá, neví, co mluví.
Slunce se přibližuje vrcholkům hor, jen dvě hodiny a bude tma. Mezek se spokojeně protáhne a odfrkne si při pohledu na zvířata, která se tísní na kopci.
„Je to stádo bez rozumu. Udělal jsem dobře, že zůstávám,“ pomyslí si. A najednou stáhne ocas hrůzou. Za burácivého rachotu se z hor valí masa vody. Suchá půda to nezvládá a voda se rozlévá a pění a pohlcuje údolí. Mezek bere všechna čtyři kopyta na ramena a utíká, co to dá. Kopec se přibližuje, zvířata tají dech.
„Makej, mezku, makej,“ povzbuzuje ovce. A najednou je tam, nahoře u ostatních. Plácne sebou na zem, plece se rychle zdvihají a jak se mu protáčejí panenky, zahlédne zásoby sena na zimu, kterak mizí v peřejích.
Poučení: Naslouchej. I hloupý dobrou radu dá.