Když sedím na svém místě, stačím se rozhlédnout po místnosti. Nejdříve se podívám před sebe na učitelský stůl. Jenom tam má naše třídní učitelka postavenou v květináči vánoční hvězdu, kterou jsem jí dala jako dárek k Vánocům. Paní učitelce to udělalo radost, a tak dělá pohled na tu kytku radost i mně.
Prohlížím si tabuli. Na jeden týden ji má na starosti jedna dvojice. Tudíž tabule bývá někdy smazaná hezky, někdy nehezky, většinou ale není smazaná vůbec.
Vedle dveří je umyvadlo a zrcadlo, takže každá holka, když odejde ze třídy na chodbu, nejprve se musí na sebe podívat do zrcadla, aby se ujistila, jestli vypadá tak, jak vypadala před zrcadlem u sebe doma. Dále po straně u dveří máme skříně, do kterých si ukládáme tašky s úborem do tělocviku. Jednou se dokonce i stalo, že v jedné třídě někdo nechal ve skříni přes víkend mléko a začalo to tam páchnout. No fúúúj!
Vzadu na stěně visí korková nástěnka, na které jsou přišpendlené různé plakáty přírody nebo naše kresby z výtvarky. Někdy však ty obrázky visí zešikma, protože vždycky nějaký šašek vezme rýsováčky a dá je někomu potají na židli. Často to schytá jeden kluk, co sedí vzadu se sluchátkama na uších, má pod lavicí sto let staré svačiny a hromadu učebnic. Pořád se houpe na židli a opírá o zeď. Teď už jenom s učitelkou čekáme, kdy se propadne do vedlejší třídy. No jo, mizerové vždycky sedí vzadu, protože si myslí, že z té dálky učitelé nepoznají, jak během hodiny žvýkají žvýkačku.
Takhle vypadá naše třída od šestého ročníku. Pořád stejná místnost, pořád stejní žáci. Když se na ně zepředu podívám, vidím, jak se tam vzadu spolu kluci baví, jak některé holky sedí v partě, jak někteří sedí u své lavice a baví se svým sousedem nebo jak ti, co sedí sami, jsou prostě sami. Teď jsme v devítce a příští rok budeme už každý někde jinde. I třídu budeme mít každý jinou.
