Teď jsem tady. Peníze jsem si vypůjčila a jsem tady, na vysněném kurzu tvůrčího psaní. Přeji si dozvědět se, jak se píše podle slavné spisovatelky Dany Emingerové a jejího ,,guru“ Arnošta Lustiga. Znám ho jen z několika rozhovorů, pořadů a z filmu Líbáš jako bůh. Sympaťák, chci o něm a o psaní vědět víc. Jsem zde a poslouchám.
Dana mezi řečí oznamuje: ,,Teď se krátce představíme.“ Hrkne ve mně. Já, ,,extrovertní introvert,“ co mám říct během jedné minuty? Není čas na strach a obavy. Sevřený žaludek povolí a já rychle píši:
1. Nemožné ihned, zázraky do tří dnů.
2. Kde můžu pomůžu, i když už nemůžu.
3. Lepší pozdě, než-li později.
4. Než si pro mě přijdou.
6. Jsme na cestě.
7. Změna je život a život je změna.
Mám to, uvolním se, pouštím vše z hlavy a poslouchám. Představuje se první z kurzu, jméno, bydliště, vzdělání, práce, rodina...
V hlavě zase ten skřehot: ,,Chacha, nemůžeš říct, co jsi chtěla! Pěkně se přizpůsob a zařaď, nevyčnívej!“
Vstávám a slyším: ,,Blá, blá, blá..." a navíc zaslechnu i lež, jak říkám: ,,Já také nechci být spisovatelkou.“ Zní to skoro jak pionýrský slib. Kdo říká takovou blbost, lež, nehoráznost. Vždyť sním o své krásné knize, ze které jsou všichni paf. Mám autogramiádu, jezdím na autorská čtení, besedy se čtenáři. Jsem v pořadu Karla Šípa, jako Dana...
Přeruší mě známý skřehot v hlavě: ,,Pěkně jsi to zvorala, jako vždy. Pořád přemýšlíš, přizpůsobuješ se a nevěříš si.“
Prosím, seznamte se, nejpodivnější člen naší rodiny - můj vnitřní hlas, mé druhé já.
Dobře se to vypráví, ale špatně žije. A to jsem do prvních chvil kurzu netušila, o co hůře se o tom píše.
