Ráda jsem ji u vaření čaje pozorovala. Plula kuchyní, natřásala své ženské tvary a barevná tunika až na zem za ní vlála.
Posezení u tety byl rituál, ne pouhá společenská konverzace nad šálkem dobrého nápoje. A jako každý rituál, i tento měl svůj účel. Hned jak jsme dopili, zvážněla a zadívala se na čajovou sedlinu. Povídala o problémech světa, tváříc se jakoby znala řešení. Věštila, co dostanu zítra z písemky. Uhodla volbu prezidenta a v ten samý den mi sdělila, že mám změnit účes – čajové lístky se prý při pohledu na mou ofinu scvrkly.
Jednou nás teta překvapila. Vedle malovaných hrnečků položila smartphone a notebook. Začala blogovat. Tu o tom, který politik lže. Jindy o hollywoodské dietě nebo o nekončících vedrech. Vše založeno na zaručeně vědeckém zkoumání čajových lístků.
A pak se jejím prodejním artiklem stala láska. Prostě jste jí poslali fotku vypitého čaje za vás a za vašeho partnera. Samozřejmě z bylinek zakoupených na jejím e-shopu. Do dvou dnů vám přišel email, jak se k sobě hodíte. Vyjádřeno krátkým povídáním i v procentech.
Tenkrát jsme si s Petrem, mým současným mužem, udělali srandu a anonymně poslali naše šálky. No, jéje.
28 % a osobnosti, které se neshodnou, jestli jet na dovolenou k moři, nebo do hor.
I když jsem nezdědila Bětin talent vidět budoucnost, naučila mě, že pokud něčemu silně a upřímně věříte, svět se spojí a složí vám to k nohám.
A tak tu sedím nad šálkem Earl Grey a vzpomínám a rozjímám.
Očima mého přítele
Tak prý se k sobě hodíme na 28 %. Baba bláznivá... No, jestli se ale Monika potetí, možná se na tyhle procenta dostaneme.
Pff, a v neděli návštěva. Hektolitry čaje, úsměv na tváři - „Tetičko, vám to dnes sluší!“ - a každých patnáct minut odbíhání na záchod a opět dolití čaje. V bytě dusno, sladká vůně, týden nevětráno, mám já to zapotřebí?!
Radši bych jel na běžky, na Jizerce padá, hlásí mínus sedm, ideál na modrý vosk. Zkusím to nějak vymyslet.
„Lásko, odpočiň si, dnes vařím večeři já,“ mrknu na Moniku a začnu kout pikle.
