Vagonové dveře se otevřely, rozhlas hlásil stanici, ale žena to nevnímala.
Z nástupiště se totiž ozývalo vzteklé pištění, které se přibližovalo.
„Mamí, já chci koko! Mamí, áááá!“ pištělo nějaké malé dítě za jejími zády.
„Pojď, miláčku, posadím si tě na klín,“ říkal klidně mladý ženský hlas.
„Já nechci na klín, já chci sedět sám!“
„Vezmu si tě na klín, miláčku. Vždyť vidíš, že tady sedí mladý pán.“
„Já chci sedět sám! Chci sedět sám!“
Žena otočila hlavu za pištěním a mladý muž se zvedl a uvolnil místo tomu řvoucímu vzteklounovi.
Na sedadlo se vrhl tak pětiletý kluk, klekl si, pak se otočil a sedl si. Proti starší ženě se posadila mladá, štíhlounká maminka.
„Petříku, dávej pozor na lidi, ať je nezašpiníš!“ řekla a otočila se k mladíkovi. „Moc vám děkuji.“ Mladík kývl.
„Mamí, já chci koko!“ ozval se ten kluk a vrhl se na matčinu kabelku.
„Petříku, já nemám čokoládu, musíme ji koupit.“
„Já chci koko!“
„Petříku, nemám koko. A nekřič, jsme v metru. Nemůžeš být hlučný!“ A vyrvala z těch malých ručiček svou kabelku.
„Já chci koko!“
„Petříku, prosím tě, nekřič,“ začala být nevrlá. „Buď potichu, prosím. Koko ti koupím, až vystoupíme. Pššt!“
Vagón ztichl, jak všichni poslouchali zoufalou matku a toho vřeštícího parchantíka. Čekali, co bude. Mrňous totiž začal brečet a mezi hranými vzlyky vřeštěl to své „koko!“.
Starší žena ho sledovala, pak se mírně předklonila, otočila tvář přímo na dítě a dívala se na něj. Ten mrňous se na ní podíval taky, aniž by přestal hrát svou scénu. Žena našpulila pusu a pak zřetelně řekla:
„Přidej, neslyším!“
„Mamí, já… “ Dítě ztichlo v půli věty, neboť dostalo divný příkaz.
„No tak přidej, neslyším tě!“ ponoukala ho ta žena znovu. Teď už bylo takové ticho, že bylo slyšet i dýchání cestujících.
Ten mrňous se podíval na matku, matka se podívala na ženu a žena si klidně opřela záda do sedačky.
„Víš, mladý muži, tohle tvé řvaní není vůbec slyšet. Musíš přidat, protože...“ zvedla ruku a ukázala jí za svá záda, „...ten pán na konci tohoto vagónu, tam vzadu, tě vůbec neslyší.“ Mluvila, nedívala se na zděšeného mlčícího mrňouse, ani na jeho konsternovanou matku, a pokračovala. „Jo, a víš, kde je Národní divadlo? Třeba tě tam naučí pořádně křičet!“
Ty tři následující zastávky proběhly v naprostém tichu. Mrňous seděl, sledoval lidi kolem sebe, klopil oči, protože se na něho každý díval, a mlčel. Přitiskl se k matce. A maminka? Trochu se usmála na ženu a vyslovila tichounké: „Děkuju!“
Na třetí zastávce se žena zvedla. Kluk jí sledoval. Ona se mu podívala do očí, vztyčila ukazováček a řekla: „Bacha na Národní divadlo!“ A důstojně odkráčela.
