Tak si prostě zkusí zameditovat. Zavolají k sobě na pomoc anděly, aby jim ukázali, jak s tou podivnou situací naložit. Každý si zavolá svého, podle karet, které si k tomu vytáhnou, a budou věřit, že se jim dostane odpovědí…
Posadili se naproti sobě do tureckého sedu a ona otevřela krabičku s názvem Andělské karty pro srdce a duši. Zamíchala je a potom mu balíček předala. Jako první nechala táhnout jeho. Nedívala se při tom na to, jaký anděl mu přistál v ruce. Cítila, že se o to nemusí starat.
I toho svého jenom přelétla očima a i když moc dobře věděla, který to je a co pro ni znamená, pozornost upřela pouze k jeho jménu. To jediné bylo důležité, aby mohla anděla přivolat.
„A co uděláme teď?“ zeptal se on, který meditoval poprvé. Věděl, že je zkušená a že jí může plně důvěřovat.
„Teď se mě jenom chytni za ruce, zavři oči a opakuj to, co budu říkat já. Můžeš potichu nebo nahlas, je to v podstatě jedno. Oni vědí, co od nich potřebujeme a proč je voláme, to mluvení nahlas je vlastně hlavně pro nás. Abychom si uspořádali svůj záměr a mohli se v tom usadit. Pak už jenom necháme zavřené oči a budeme vnímat, co se stane. Necháme se tím provést a dovolíme jim ukázat nám to, co potřebujeme uvidět. Oni nás tím provedou.“
Po těchto slovech zavřela oči, vložila své dlaně do jeho a vyslovila svojí část. Vždycky větu po větě, aby po ní mohl opakovat.
„Rikbiele, Rikbiele, Rikbiele, prosíme tě o pomoc. Nevíme, co máme s tímto vztahem dělat a přejeme si, abys nám ukázal cestu. Kéž je všechno v Lásce a Světle, tak jak to má být, v nejvyšším dobru pro všechny zúčastněné.“
On to všechno opakoval po ní, nahlas a s jediným rozdílem toho, že jmenoval anděla, kterého si vytáhl on.
Pak už jenom seděli. Potichu, klidně, a přesto velmi bděle, aby zaznamenali jakýkoliv vzkaz, kterého se jim dostane. A za pár minut se to spustilo.
Skrz těla jim začalo proudit zvláštní teplo a šimrání. Velmi jemné, nepatrné, ale bylo tam. Ona se usmála, protože věděla, že už je to tu. Cesta se otevírá.
Dál nehybně seděli a nechali celý proces, ať se rozvine. Teplo nabíralo na síle. Šimrání mizelo a přicházel místo něho vjem, který slovy neuměli popsat. Bylo to tak příjemné, měkké a něžné. Skoro jako med, tak jednoznačný pocit, že by si na něj mohli snad i sáhnout. Po chvíli jim to došlo. Byla to láska. Čirá, bezpodmínečná, živě pulsující.
V téhle podobě ji ještě nezažili a ona ihned pochopila, proč se duchovní mistři ze svatých knih zříkají tělesného spojení. Protože tohle bylo něco daleko intenzivnějšího.
Žádný smyslný dotyk. Žádná erotika. A přesto cit tak silný, že naprosto jasně vnímala, jak jí proudí v žilách. Celou ji zevnitř zaplňoval.
A ty dlaně. Nikdy by ji nenapadlo, že může s člověkem sdílet tolik intimity jenom díky tomu, že s ním spojí ruce.
Pak přišla nečekaná veliká vlna. Proud energie byl ještě o něco silnější a výraznější, přesto stále plný něhy. Zalil jí celé srdce. V tu chvíli už to nevydržela a otevřela oči.
Uviděla ho. Seděl naproti ní, stejně vykulený jako ona, stejně ponořený v citu, který mezi nimi zcela hmatatelně proudil.
Zůstali tak dál a hleděli si do očí. Jako by se znali celá staletí. Neměli chuť mluvit a ani nemuseli. Věděli to. Známe se. Milujeme se. Jsme pro sebe velmi důležití. A jsme si tak blízko…
Netušili, jak dlouho takhle seděli. Možná to byly desítky minut, možná víc než hodina. Nechtělo se jim z toho ven. Zažili dokonce něco jako orgasmus, kdy jimi třikrát za sebou projel mocný proud energie od hlavy až k pánevnímu dnu, přes celou páteř.
Ani jeden erotický dotek. A přesto tolik prožitků intimnějších a láskyplnějších než cokoliv, co prožili předtím.
A pak se otevřeli dveře předsíně a do studentského pokoje vstoupila její spolubydlící.
