„Ještě že už budou prázdniny, učitelka byla dnes celá bledá," zašustila třídní kniha.„Je to hysterka, to mně nikdo nevymluví," rozčileně vrže tabule. „Stále do mě mlátí pravítkem..."
Židle jí skáče do řeči: „Jasně, měla by pravítkem mlátit ty spratky nevycválaný, my židle jsme na tom nejhůř."
Lavice v první řadě se zastává učitelky: „Není to hysterka, má moc pěkný nohy, vidím to zblízka..."
„Nohy!" chechtavě ji přerušuje poslední lavice vzadu.
„Měla by je občas použít a jít se podívat sem dozadu, jak jsme od těch kluků celý podrápaný, to vám ty vaše šprtky vpředu neudělají!"
„A když už bude tady vzadu, mohla by si snad všimnout, že mám dveře nakřivo, jednu nohu mám kratší a tak se pořád otvírám. Bolí mě už všechny panty," pofňukává skříň.
„Na kluky mi nežalujte," poskakuje nohejbalová síť na skříni, „jsou aspoň dobří na tělocvik".
„Co bych pak měla říkat já?" vlní se mapa vzadu na stěně. „Brno mám tak propíchaný, že už nejde najít, a u Prahy mi někdo namaloval sprostý obrázek."
„Já bych chtěl mít vaše starosti!" překřikuje všechny obraz prezidenta. „Vy si tady dřepíte už kolik let, zato já nevím dne ani hodiny, kdy mě sundají a šoupnou do skladu!"
„Nechte toho," uklidňuje třídu houba na umyvadle. „Stejně půjdeme po prázdninách všichni do důchodu! Má se dělat modernizace, říkala to ta nová křída, co přišla z kabinetu. Prej bude bílá tabule s fixama a považte - houba bude pořád suchá, určitě ji nebude trápit revma jako mě... Ale bacha, někdo jde."
V otevřených dveřích se objevuje vousatá tvář školníka, chvíli se rozhlíží a pak zamumlá: „Už mám z toho věčnýho kraválu asi halucinace, ještě že už jdu po prázdninách taky do důchodu."
