Narodila jsem se totiž v době Palackého a tehdy jsem se i já cítila užitečná.
Každou chvíli se u mě fotili lidé s celými rodinami, zamilované páry. Zastavovali se u mě celé školní průvody, se zájmem jsem poslouchala zanícený výklad všeho, čeho jsem za svého života dosáhla. Ještě, že jsem z bronzu a není tolik vidět, jak se červenám. Stejné plamínky jako v hlase učitelky jsem viděl i v očích hochů a dívek.
Podobné to bylo u profesorů profesorek a studentů středních a vysokých škol - jen s tím rozdílem, že v hlasech profesorů a profesorek nebyly cítit plamínky, ale planuly tam samé ohně.
V ten moment jsem si vždy tipla, kdo z těch lidí půjde v mých šlépějích nebo koho uvidím na pozici učitele. Bohužel, jsem už nikoho z nich nikdy nepotkala, nebo možná určitě jsem je viděla. Ale nepoznala je.
No, a dnes je to ještě horší. Dnes už se nikdo venku nerozhlíží, naopak pořád hledí do těch svých placatých cihel, fotí se u mě už jen japonští turisté, což je velmi smutné.
Když o tom, tak přemýšlím tak by bylo lepší, kdyby mě roztavily a udělali ze mě náboj do pušky.
Zadání - napište 10 řádek na téma:
Jsem...
... kámen v poli,
srdce zvonu
socha na mostě
houslový smyčec
lesní stezka
hradní brána
kříž na vrcholu hory
vrak v moři
moucha na okně
lavička v parku
kostka cukru
spermie plující k vajíčku
chřipkový bacil
pampeliška uprostřed trávníku
kapka na skle
památný strom
mozol na dlani
jehla gramofonu
klapka starého klavíru
vybledlá fotka v rámečku
