Stejně jako barokní katedrály, byla i tělocvična vybudována tak, aby se v ní člověk cítil malý a bezvýznamný. Na rozdíl od katedrály ale smrdí jako staré ponožky. S hvizdem píšťalky vchází tělocvikář, hrubián, který se domnívá, že není v životě důležitější schopnosti, než vyšplhat po tyči za deset vteřin. „Uklidníme se! Nástup!“
Odevzdaně kráčím po špinavých parketách a stoupám si na ošoupanou bílou čáru nalepenou na zemi.
„Rozcvičku si vezme Hermannová a potom... vybíjená!“
To ne. Krutá hra, ve které volejbalový míč nafouknutý k prasknutí slouží jako kulomet v rukou přerostlých spolužáků. Koupil jsem to rychle, rána do předloktí od největšího cvalíka ve třídě bolela jako čert. Mnu si pohmožděnou pravici a připojuji se k ostatním méně atletickým žákům, kteří obsadili oprýskanou lavičku.
Tak za týden zas.
