Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.
„Dobrý den, paní.“
„Dobrý den, chlapče.“
„Tak jsem tady,“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.
„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.
„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště…Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal,“ zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.
Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv… Výdech, nádech… teď… otevírám.
V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko…
Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám: „Budu Vás chránit mé vzácné dary.“ Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.
Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícidevatenáctý…
