Bylo to tehdy v pátek 12. června roku 1992. Bydleli jsme tehdy na Písnici. Pracoval jsem jako stavbyvedoucí u jedné stavební firmy a denně jsem dojížděl na Zbraslav, kde jsme rekonstruovali čistírnu odpadních vod. Ženu již ve středu odvezli do nemocnice a jen se čekalo, kdy to na ni definitivně přijde. V té době nebyly žádné mobily a i pevných linek bylo velmi málo. Kontakt se ženou jsem udržoval přes její rodiče. Ti měli pevnou linku, a tak jsem alespoň s nějakým zpožděním věděl, co se děje.
Ten pátek byl normální pracovní den. Vzpomínám si, že jsme měli kontrolní den, kdy na stavbu chodili zástupci obce jako investoři, projektant a další účastníci výstavby. Snažil jsem se být vždy dobře oblečen, a tak jsem v tento čas chodil alespoň v saku, i když v blátě stavby a puchu, který čistírna vydávala, to vypadalo trochu komicky. No nic, bylo mi tehdy 26 let...
V té době porevoluční se vše transformovalo, měnilo, rušilo a zakládalo. Změny se nevyhnuly ani našemu porodnictví. Asi nejzásadnější byla možnost zúčastnit se jako otec porodu. Rodit jsme měli na Vinohradech a při vstupních pohovorech jsme o tuto možnost projevili zájem. Nicméně jsme nevěděli, že budeme jedni mezi prvními.
Po skončení kontrolního dne ze zbraslavského náměstí volám tchyni a dozvídám se, že žena půjde určitě dnes na „hekárnu“, kde se budou snažit porod vyvolat. Neváhám a jedu. Skáču do své škodovky a uháním po jižní spojce na Vinohrady. Jedu jako v transu. Na sjezdu na Spořilov dostávám smyk. Auto se otáčí o 360 stupňů a já nic. Jedu dál, jako by se nic nestalo.
Před nemocnicí zastavuji a běžím do porodnického pavilonu. Přijdu před porodní sály a hlásím se k porodu. Sestry i doktoři jsou trochu rozpačití, a tak mně dávají zeleného andělíčka, kterého si jen přehazuji přes hlavu. Čekal jsem, že se půjdu alespoň někam umýt, odmořit, vždyť jsem ještě před půl hodinou chodil v holínkách mezi... Ani nechci říkat, čím. Vždyť víte. Ale nic.
Procházím „hekárnou“, kde mezi paravány leží jedna žena za druhou. Jdu do samostatného pokoje, kde se uskuteční náš „společný a sdílený porod“. Je to místnost s bílými kachličkami a jednou postelí, o rozměrech asi 3 x 3 metry.
Je zhruba poledne. Žena je napojena na monitorovací zařízení a poprvé slyším tlukot toho ještě nenarozeného stvoření. Čas ale běží a ty správné stahy nepřicházejí. Žena je unavená a na mne také trochu padá únava. Ona leží, neví, jak si už ulevit, a já začínám číst noviny. Čtení ruší jen stále vypadávající kapačka s jakousi tekutinou, píchnutá do ruky mé ženy. A tak ji tam znovu a znovu připevňuji. Když to nejde, pracuje na tom i žena a když není ani ona úspěšná, odcházím hledat sestřičku. Do toho přichází ročník mladých mediků, aby se podívali, jak se naše zdravotnictví humanizuje. Nevím, co se asi těm medikům honilo hlavou, když nás tam tak viděli. Já čtoucí, držící kapačku, a žena hekající.
Další ubíhající čas zaplňuje osoba, která se objevila ve dveřích. Moc se prý omlouvá, že nás ruší, ale že patří k úklidové firmě, která zde uklízí, a že přecházejí na úkolové odměňování, a tak by si potřebovala změřit náš pokojíček. A tak jí pomáhám se svinovacím metrem měřit šířku a výšku místnosti.
Nicméně čas se začíná naplňovat. Stahy jsou pořád častější a reproduktor, snímající puls srdce dítěte, je čím dál tím zřetelnější. Jde se do finále. Přichází sestra, doktor a po chvíli na svět i nový člověk. Syn Tomáš.
Odcházím domů. Před nemocnicí se posadím na sokl plotu a koukám kolem sebe. Viděl jsem zrození člověka. Nejkrásnější zážitek.
