Peníze jsem měl maximálně na pár týdnů hodně skromného vegetování, a tak jsem si potřeboval přivydělat.
Po počátečních neúspěších jsem dostal práci snů. Vzali mě na místo uklízeče v nákupním středisku. A dokonce jsem nafasoval i slušivou uniformu včetně stylových lakýrek!
Ono tedy provedení té uniformy bylo dosti laciné. Nebyla ušita zrovna z hedvábí, střih nesedící a co bylo nejhorší, neustále se zasekával zip u poklopce, protože tam chyběl takový ten proužek látky na podšití.
V klidu a s čistou hlavou jsem vytíral podlahy, pucoval záchody a vynášel odpadkové koše. Na pocitu mé důležitosti přidala u pasu zavěšená vysílačka, kterou mě volali k mimořádným událostem typu vylité Coca-Coly.
Do práce jsem jezdil na kole. Zrovna byla australská zima, což pro Středoevropana představuje krásné léto. Jediná nevýhoda byla, že občas nečekaně zapršelo a prudce klesla teplota. Jedna taková přeháněčka mě chytla i cestou do práce. Během pár minut na mě nebyla nit suchá a klepal jsem se jak osika. Již cestou jsem přemýšlel, jak to provedu s oblečením. V práci jsem měl uniformu, tedy boty, kalhoty a košili. Promoklý jsem byl opravdu důkladně, takže mi scházely trenýrky a ponožky. No, a protože trenýrky nejsou vidět, a protože jsem musel počítat každý dolar, rozhodl jsem se koupit si v obchoďáku pouze ponožky. Převlékl jsem se, rozvěsil jsem mokré svršky i spodky po šatně a vyrazil do terénu.
V poklidu a hlavně v teple jsem vytíral podlahu, když na mě začaly působit účinky předešlého podchlazení, jinými slovy - chtělo se mi čůrat. Už jsem to měl skoro hotové, tak jsem si řekl, že to dodělám a na záchod půjdu potom. Cestou na záchod se mě nějaká paní ptala, kde je řeznictví. Po chvíli snažení jsem usoudil, že bude rychlejší, když ji tam zavedu.
Močový měchýř už mě začínal docela tlačit. Jen co jsme došli k řeznictví, ozvala se ve vysílačce samotná manažerka obchoďáku a já vyrozuměl něco ve smyslu, že na schodech se někdo pozvracel a musím to jít okamžitě uklidit. S přihlédnutím k tomu, jak těžko se mi práce sháněla, jsem dal přednost uklízení zvratků před primární potřebou. Situace v oblasti močového měchýře začínala být více než kritická. Uklidil jsem, co bylo potřeba, a doslova sprintoval na nejbližší záchod. Dvě mušle byly obsazené, prostřední byla naštěstí volná. Zaujal jsem patřičnou polohu a rukou třesoucí se nedočkavostí jsem prudce trhnul za zip. A v tom se to stalo.
Hlavou mi neprojel celý můj život, ale jen zásadní situace, které mě do tohoto stavu dostaly. Aniž bych chtěl, tak mně mozek promítnul zhruba toto: „Odletěl jsi do Austrálie, neměl jsi peníze, našel sis práci, přijel jsi na kole, promoknul jsi, nekoupil sis trenýrky, uniforma nemá podšitý zip, to co je teď skřípnuté v zipu není látka!!!“ Celé se to odehrálo ve zlomku vteřiny, kdy mozek již věděl, že nastal problém, ale neurony ještě nedorazily od receptorů bolesti. No a pak dorazily a byla to síla. Navíc jsem měl stále močový měchýř naplněný na maximum. Bylo mi úplně jedno, co si o mně mysleli ti dva pánové vedle mě. Chvíli jsem to rozdýchával jak rodící žena kontrakci a sbíral odvahu na trhnutí zipem zpátky, protože ta nejjemnější kůžička na těle v něm byla stále skřípnutá.
Nakonec to dobře dopadlo, obsah močového měchýře jsem vyprázdnil do pisoáru a můj „úraz“ nezanechal trvalé následky.
Tato zkušenost mě přivedla k názoru, že před smrtí si mozek vyhodnotí, za jakých okolností se člověk do dané situace dostal, a asi se snaží najít řešení. Na potvrzení této hypotézy si však musíme všichni ještě počkat a já jen doufám, že to bude čekání dlouhé.
