Já, která jsem nosila brýle s deseti dioptriemi, jsem viděla zcela zřetelně bez brýlí.
Slyšela jsem jemný praskot světla, které mě stále více přitahovalo. Bylo to světlo v tunelu a oblouk tunelu byl lemovaný ohromnou září. Ovládaly mě krásné pocity: klid, láska, krásná bolest, ohromná slast a vůně mého dětství. Světlo v tunelu mě vábilo, v dáli byl někdo mně blízký.
Najednou jsem spatřila na kraji toho světelného, zářivého oblouku postavu. Učinila pohyb směrem ke mně a povídala: „Nazdar, děvče. Kam spěcháš?“
Odpověděla jsem:
„Ahoj, jdu za tatínkem.“ A chtěla jsem jít dále.
Ale on mě zastavil a řekl: „Já vím, také si zkusil v tom koncentráku.“ Napadlo mě, jak to může vědět? A on pokračoval v hovoru:
„Už jsi byla na tom kurzu psaní?“
„Nebyla,“ pípla jsem..
„A rozepni si ty knoflíčky u krku, vždyť máš co ukazovat.“
Pomyslela jsem si, že špatně vidí, protože to byly šňůrky. „No jo, jsou to šňůrky, vždyť je to Andělíček. Ale oni ti ho oblékly obráceně, ani ti nekouká prdýlka,“ řekl.
Byla jsem přesvědčená o tom, že ví, proč tomu tak bylo. Polkla jsem a začala jsem ze sebe sypat slova jako o závod. Vyprávěla jsem mu, že jsem se kurzu nemohla zúčastnit, protože mi nebylo dobře.
Pozorně mě poslouchal, usmíval se těma svýma šibalskýma Lustigovskýma očima a se slovy: „Tak mazej zpátky, máš moc práce. A piš! Ahoj a všechny pozdravuj,“ odkráčel do toho tunelu.
Mistře ne, ještě nechoďte....
„Paní Schillerová haló, probuďte se. Slyšíte?“
Otevřela jsem oči, nade mnou bylo plno hlav, a všichni mě rušili svými hlasy. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ležím na nemocničním lůžku. Nepříjemný hlas mi vysvětloval, že jsem po operaci břicha, že mě museli udržovat tři dny v umělém spánku, že mám v břiše velkou otevřenou ránu po resekci střev a že můj zdravotní stav je vážný.
Nepříjemný hlas utichl. Bolest a tma.
A Pán Bůh se usmíval.
