S kamarádkou jsme vystoupaly na terasu před hlavní průčelí basiliky. Naskytl se nám úchvatný pohled na Florencii. Obloha nad městem byla ještě bledá. Slunce začalo prozařovat jemný opar nad městem, ze kterého už jasně vystupovala mohutná červená kupole katedrály Santa Maria del Fiore a zvonice. Město bylo tiché. Florencie jako na dlani se probouzela a voněla ranní rosou a pryskyřicí.
Měla jsem radost, že jsme tak snadno přistály na správném místě, bez hledání a pochyb. Pocit, jako bych se vracela domů, byl zcela zřetelný.
Ta krása všude kolem, síla místa a klid. Pro mne to bylo nejkrásnější ráno celého putování.