 |
Čerstvě natržené lýtko pálilo a namrzlá podlaha klouzala jak namydlená. Berle se po ní smýkaly a já každou chvíli prováděl něco mezi šavlovým tancem a kozáčkem. ,,Tatínku, tatínku, co to dělá ten pán?” ozvalo se za mnou česky.
,,Asi nějaký debil, Petříčku,” zněla odpověď.
Snažil jsem se tvářit jako rakouský turista. Naštěstí většina kolem stojících nerozuměla česky.
Když nás konečně vytáhli nahoru do třech tisíc, bylo jasné, že je to v háji. Vidět bylo zhruba na pět metrů a obrovská panoramatická restaurace, byla také spíše jen cítit než vidět. Nevadí, vzpomněl jsem si na Vrbatu, přestal se opírat o berle - v hlubokém sněhu již stejně k ničemu - a sebevědomě se vpotácel do mlhy.
Měl jsem totiž plán. Budu-li se držet tyčí, po zhruba tisíci krocích dorazím mezi vrcholy, nafotím, co je třeba, a po dalším kilometru dorazím na Salaš. Dám si něco k jídlu a pokud by fotky cestou tam nevyšly, mohu je směrem zpět zopakovat.
Tyče zmizely zhruba po sto metrech a i sněhu začalo přibývat. Patrně jsem sešel z cesty. Počítal jsem do tisíce a modlil se za světlo a dobrý výhled.
Mlhou zrovna začalo prosvítat slunce, a když jsem se podíval po stopách zpět a asi pět set metrů dolů ze srázu, bylo jasné, že mnou zvolený plán, nebyl nejšťastnější. Pozitivní bylo , že se v tu chvíli mírně rozjasnilo. Shodil jsem tedy batoh, sestavil stativ a nasadil fotoaparát. Zasunul jsem sluneční filtry a v tom padla opět mlha.
Zdáli rachotil velký motor. Hluk postupně sílil těsně přede mnou se vynořila z mlhy rolba. Stál jsem tam uprostřed srázu nad skálou, po pás ve sněhu, vedle stativu z něhož němě hleděl do naprosto neprůhledné mlhy fotoaparát. Na něm, osazené obrovské černé zatmavovací filtry, zatímco o kus dál trčely ze sněhu dvě velké francouzské hole.
Z výrazu rolbaře bylo jasné , co se mu honí hlavou: ,,Asi nějaký debil”
