„Háďátko moje malé, plaz se opatrně z toho prudkého kopce.“„Proč, maminko?“
„Protože v noci mrzlo a my nemáme drápy, abychom se mohli čehokoliv přidržet a nedostali smyk. Upozorňuji tě teď, dřív, než bude pozdě. Znám tě moc dobře a vím, že bys rád sjel ten kopec jako blesk. Ale dole by ses mohl ošklivě narazit na plot a zlomit si vaz.“
„Neboj se maminko, jsem už velký had a všechno zvládnu.“
„Dobře, jak myslíš, synáčku.“
Mládě se připravilo na vrcholu kopce. Mrsklo ocasem, odrazilo se a svištělo si to dolů přesně tak, jak předvídala jeho maminka. Několik ladných sklouznutí po ledu vzápětí vystřídalo křečovité a vyděšené držení těla, které se nekontrolovatelně řítilo rovnou na plot pod kopcem. Několikrát se ještě překulilo a nakonec bylo slyšet jen dunivé „křuch“.
Maminka, paní Hadová, byla opatrnější, když spěchala k malému háděti. Již z dálky však slyšela fňukání, naříkání a sssskučení. Doplazila se k synovi, zlehka pohladila svou hlavou tu malou potlučenou hlavičku a pověděla:
„Já ti to říkala. A teď přestaň bulet a plaz se domů.“
Poučení: Máma má vždycky pravdu a pokud jsi to doteď nevěděl, tak ses to právě dozvěděl.
