Náš výlet začal docela nevinně. Nazula jsem své růžové tenisky a už jsme mířili z našeho penzionu v Kořenově k Mumlavským vodopádům. Bylo mi pět. Tamější husté lesy hned probudily mou fantazii. Mezi kořeny stromů jsem rázem viděla malá obydlí, hospody a autobusové zastávky prťavého městečka mechových trpaslíčků. Stromové domečky jsem ukazovala mamince, zatímco můj bratr Jenda, který už chodil do školy, nad tím jenom protáčel panenky.
Konečně jsme se dostali k bystřině a dál jsme pokračovali podél jejího břehu. Zastavili jsme u největšího vodopádu. Byl dvanáct metrů vysoký.
„Víš, co by bylo hustý?“ otočil se na mne Jenda.
„Co?“ nevěděla jsem.
„Kdyby se po tom dalo sjet.“ Také se tam nacházela spousta takzvaných „hrnců“. Hrnec se přezdívá velmi hlubokému místu ve vodním toku, kde se vytváří velký vír a není radno se tam koupat. Když nás začaly bolet nohy, zastavili jsme kousek od jednoho z nich, roztáhli deku na břehu a vytáhli svačiny.
Po jídle mamka začala studovat mapu, mezitím co jsme můj bratr a já šli pouštět klacíky po říčce. Vždycky jsme mrštili větvičku do vody a pak utíkali společně s ní, dokud se nezasekla o nějaký kámen. To jsme ji vylovili a začali znova. Jendu to po chvíli přestalo bavit, načež mě i klacík opustil. Vhodila jsem tedy větvičku do vody sama. Zasekla se v malé peřeji a nemohla se dostat ven. Natáhla jsem se pro ni a… šplouch!
Už jsem plavala ve vodě. Zmateně jsem se rozhlížela a mermomocí se snažila dostat pryč. V tom mne zpozorovala mamka, něco zaječela vyhodila mapu do vzduchu, vymrštila se a sprintovala ke mně. Nebyla tam ani moc velká hloubka, ale mému pětiletému já ta řeka připadala obrovská. Táhlo mne to směrem k jednomu z hrnců a v hlavě mi probleskla představa, jak se točím ve víru na věky věků. Chytila jsem se největšího balvanu po mé pravici a držela se zuby nehty. Náhle se odněkud vynořil můj bratr a vztáhl ke mně ruku, abych se ho chytila. Bez váhání jsem ji popadla a pomalu mne začal vytahovat. Sice jsem jej málem strhla ke mně do vody, ale podařilo se mi dostat pryč od silného proudu do bezpečí na suchý břeh. V tom dorazila i mamka a nesrozumitelně na mne křičela. Tak to ti rodiče dělají, když se o někoho bojí. Oči se mi naplnily slzami, ne proto, že bych si uvědomila, že jsem se málem doopravdy sklouzla z toho velkého vodopádu (to mi došlo až o několik let později), ale protože jsem si myslela, že se na mne zlobí. Ze všeho oblečení mí crčela voda, takže na to, že bychom pokračovali v cestě nikdo ani nepomyslel. Sundala jsem si boty, brácha mi dal nějaké své oblečení navíc, a pomalu jsme se vraceli do penzionu. Nemohli jsme jít moc rychle, protože mé traumatizované já se nebylo sto hnout, a tak mne táhla v náručí. Bratr, který držel moje tenisky po chvíli s nelibostí zjistil, že růžová látka dost barví.
Z toho dne si každý něco odnesl, mamka nepříjemný zážitek, Jenda růžové dlaně a já si navěky zapamatovala, co to jsou vodní hrnce.
