Ovládá mne pan jeřábník, který sedí v kabině nahoře. Ta vypadá jako hlava na krku, oči jsou okna, pusa dveře a uši mi chybí. Místo mozku mám elektroniku a všelijaké páčky. Stačí sáhnout na tu správnou a zavěšený panel vytáhnu ze země nahoru tím, že zkrátím lano. Otočením ramena o šedesát stupňů se dostanu k místu, kde je potřeba něco uložit.
Tak to jde celý den, jeřábník mi někdy i zpívá. Hudruje a funí, když leze ze země do kabiny po žebřících.
Mám po celé délce žebříku ochranné kulaté rámy, aby ten chlápek ze mě nespadl. Ale je to dřina! Když potřebuje na záchod, tak nemusí lézt dolů, je v kabině.
Moc se mi líbí malí kluci, kteří na mne vydrží civět dlouhé chvíle – jak nakládám, vykládám, přemisťuji.
