Pode mnou louky, na protisvahu remízky lesa. Na obzoru pod mraky je pruh modrého nebe, pod ním se zvlněné kopce táhnou do dálky... Modravých dálek volání.
Cítím, jak síla země prostupuje mými nohama vzhůru do podbřišku a blaženě vydechnu. Tady jsem doma, tady je mé místo, kde se zklidním, přestanu vymýšlet, co všechno by mělo být jinak. Realita je Bůh nejvyšší, nemá smysl se s ní dohadovat, protože vždycky vyhraje. Jediné, co mohu měnit, je můj postoj k ní.
A tak se do té reality nořím všemi smysly, uvědomuji si, jak omamně voní tráva, naslouchám šveholícímu lesu za zády, cítím dotek chladivého vzduchu na chloupkách na mých předloktí.
Pozoruji své nohy ve značkových golfových pumpkách, v ruce golfové boty, v nich nacpané propocené ponožky. Kdy se mi to tak začaly potit nohy? V šedesáti? Nevím. Do vzpomínek na mé dětství zpocené nohy nepatří.
Asi bych se měla vrátit, čeká mě můj opuštěný bag s golfovými holemi, co jsem ho nechala u jamky č. 9 a vstoupila do lesa, do krajiny mého dětství. Zbytek flajtu jsem poslala napřed, víte, tady jsem vyrůstala, tady jsem bloumala lesem se svým šťastným psem, bílým labradorem Bondem. Jojo, je to už hodně dávno, asi tak... že by už 50 let?!
Dívám se do krajiny a jsem vděčná za svůj život a za vše, co mi přinesl, za muže, děti, vnoučata, za zajímavou práci a spoustu cestování... za tuto nádhernou mírumilovnou krajinu v srdci Evropy...
