New YorkVe své nové posteli polehávali Heather a Kyle až do oběda. Celý den měli volno. A tak v posteli posnídali, cpali se zmrzlinou, hasili žízeň a, jak říkala Heather s trochou ruměnce ve tváři, Kyleovo tělo mluvilo.
„A dost! A ven z postele!“ zavelel náhle Kyle. „Tohle by nevydržel ani Vincent! A to je silák Zet!“ Tuhle přezdívku pro Vincentovu zvířecí mutaci vymyslel v letadle. Oběma se moc líbila, protože to slovo skrylo oba významy: zvíře i zesílené schopnosti.
Stáhl z ní přikrývku a pleskl Heather přes sedýnku. „Musím načerpat sílu. Mám večer noční, takhle bych odpadl už v jedenáct. Šup, šup, lásko moje, vstávat!“ vystrkoval ji z postele. „A půjdeme na oběd do Il Cantuccia! Dám si minestrone a pizzu nebo lasagne. A pak si dám Latte Longo! Ňam, už se těším!“ Smála se a pištěla, když ji nasměroval do koupelny, kde pustil sprchu, strčil ji pod proud teplé vody a začal ji líbat a hladit rukama. Nejdřív se bránila, výskala, ale pak ho objala a odpovídala na jeho polibky. Přitom mu mluvila do líbání.
„Budu … mít mokré … vlasy a… musím si je… vysušit. A pusť mě… už, … takhle nikam… nedojdeme!“
Kyle ji přestal líbat, trochu ji odsunul z proudu vody a podíval se na ni. Přiložil ji obě dlaně na tváře, sklonil se, dal jí takovou tu jen přitisknutou pusu a přitom mručel: „Uhhmmm! Miluju tě!“ a pustil ji. Odměnila ho kouzelným šibalským úsměvem a zašeptala: „Já vím. Stojím za to!“ a tu pusu mu vrátila. Pak se natáhla, vypnula sprchu a se smíchem zavelela: „Osušit, oblíknout, nástup u dveří! Jde se ven!“
Bylo po čtvrté odpoledne. Před Il Cantucciem stála bílá dodávka. Heather i Kyle už dopili kávu, měli i zaplaceno. Dalo by se říci, že čekali na to, který z nich řekne, že už odcházejí. Nakonec to byla Heather. Vyndala z kapsy mobil, vyťukala číslo a zvedla se od stolu.
„Tak pojď, lásko. Já jdu před restauraci. Zavolám Nherthí, kde jsou nad oceánem, jo?“ Kývla na Kyla a procházela mezi stolky ven. Když pouštěla madlo dveří, ještě se otočila. Kyle šel hned za ní. V mobilu to přestalo vyzvánět, jak Nherthí přijala hovor. Heather se usmála, nadechla a vyhnula se dvěma vysokým mužům.
„Ahoj, Nherthí,“ mluvila do mobilu, „moc děkujeme za ten byt, je nádherný! Právě vycházíme z našeho Il Cantuccia. Byli jsme na pozdním obědě a jdeme domů. Jak se máte, kde už … au, nech mě být!… au… to bolí!“
Někdo vysoký ji rukou chytil v pase a na obličej jí přitiskl cosi bílého. Snažila se bránit, ale cítila se najednou slabá a svět kolem ní se propadl do tmy. Upustila mobil.
Kylea chytil ten druhý vysoký muž. Ještě se natahoval k Heather, že ji bude bránit, ale zvadl naprosto stejně. Třetí muž, kterého si nikdo nevšiml, otevřel dveře bílé dodávky a svým kolegům pomohl ty dva položit na podlahu auta.
Pak se ohnul, zvedl Heathřin mobil a zeptal se: „Co s tím mobilem? Chceš ho?“ a druhý muž odpověděl: „Víš, co řekl šéf. Mobily zničit, mohli by nás najít. Ukaž!“ Vytrhnul mu ho z ruky, šlápl na něj a hodil do koše. Pak prohledal i mladého muže a udělal s jeho mobilem totéž. Nastoupili, zabouchli dveře zevnitř a dodávka se rozjela.
Trvalo to snad dvě minuty! Bylo to tak překvapivé, že jim nikdo nepomohl.
