Bydleli tady kromě mě, mého otce s matkou ještě děda s babičkou a praděda s prababičkou.
Sám se divím, jak se sem vlezem, ale jde to. Můj otec a vlastně všichni chlapi v naší rodině se živí jako farmáři na anglickém venkově. A ženy byly v domácnosti, kde zpracovávaly vše, co přinesli muži z pole. To, co nezpracovaly, prodaly na farmářském trhu.
Dokud jsem nenastoupil do školy myslel jsem si, že bydlení ve středně velkých domech s tak rozsáhlou rodinou je normální. Spolužáci mě ale vyvedli z omylu. Když jsem se zeptal doma všech žen, proč je to u nás jinak než u spolužáků, nedostal jsem žádnou odpověď. Jediné, co mi přišlo trochu zvláštní, bylo, že všichni jsme mluvili plynně anglicky. Jen pradědeček moc nemluvil, mračil se, ale anglicky rozuměl.
Jediné, co neustále opakoval, bylo zvláštní slovo. Zajímavé bylo, že to slovo používal hlavně v přítomnosti mužů, nebo když si chtěl někoho z nás zavolat. To slovo zní: "Ah mak ik." Zeptal jsem se matky, co znamená. Kupodivu mi matka dala rozsáhlou odpověď:
My jsme poslední zástupci prastarého kmene Mayů. Ah mak ik je náš bůh zemědělství. Proto všichni muži v naší rodině chodí na pole a všechny ženy se starají o domácnost. Všichni jsme se přizpůsobili zdejšímu prostředí, až na tvého pradědečka.
"Kde je tedy naše vlast?" zeptal jsem se.
"Na ostrově Yukatán," odpověděla matka.
V ten moment jako bych pocítil volání svého srdce a neodolatelnou touhu, se na ostrov svých předků Yukatán podívat. Od té doby už mi bylo jasné proč měl pradědeček v hlase přídech hrdosti pokaždé, když jsem ho požádal o můj nejoblíbenější příběh o vzdálené zemi.
Za půl roku se stala pro naši rodinu velmi smutná událost, která mi ovšem měla změnit život od základu. Když byl praděda na smrtelné posteli, zavolal si mě blíž. Jakmile jsem prošel davem příbuzných stojících u postele, poklekl jsem jako bych tušil, že uslyším něco, co změní můj život. A stalo se. Děda sáhl pod polštář a do dlaně mi položil pět černých kamenů s vyrytým pentagramem a řekl, překvapivě plynně anglicky:
"Toto jsou magické kameny, které jsem dostal od naší staré šamanky před odjezdem z našeho ostrova se slovy: Až se tady znovu ukážeš, tak mi je vrátíš."
Používala je k předpovídání věcí budoucích, při různých slavnostech, pro pobavení celého kmene, nebo je příkladala našim bojovníkům nahřáté na různé části těla, tak aby se jim do kůže vytiskl vzor z kamenů a dodal jím sílu do bojů. Při tomto rituálu mumlala různá další zaklínadla, aby, ještě zesília magickou sílu magických kamenů.
"Já už svůj slib nesplním, tak to udělej ty, prosím." Usmál se a podíval se mi přímo do očí, jakoby tušil moji jedinou otázku, a odpověděl: "Anglicky umím už dlouho. Jen se těžko přizpůsobuju, doma jsem zůstat nemohl, tak jsem tam zůstal aspoň v mysli a jazykem. Navíc tady je tolik hnusného jazyka, že mi přišlo nechutné zanášet sem další jeho parazity v podobě mých vlastních slov. Navíc bych se nemohl podívat do očí mým předkům." Pradědeček se znovu, usmál zavřel oči a zemřel.
O deset let později.
Když se tak procházím po ostrově svých předků, musím říct, že je to tu přesně takové, jak to pradědeček popisoval v mém nejoblíbenějším příběhu o vzdáleném ostrově.
Prošel jsem půlku ostrova ve snaze najít starou šamanku. Zatím bez úspěchu. Podařilo se mi to až po třech dnech. Šamanka byla nejspíš opravdu hodně stará, ale na svůj věk opravdu čilá. Sotva mě uviděla stát, řekla: "Nic mi neříkej. Všechno vím."
A vzala si kameny, přibouchla dveře a už jsem jí nikdy neviděl. Po návratu domů jsem se matky zeptal, proč odešli z ostrova. Po delším váhání mi řekla pár věcí, které mi vrazily dech. Museli jsme utéct kvůli hrozící válce se Španělskem. Snažili jsme se s ním uzavřít mír ale nepomohlo to. Po pár letech zlikvidovali skoro celý náš kmen až na nás a naši šamanku. Mohla jít s námi. Nechtěla údajně kvůli zdraví. Máte v plánu se někdy vrátit domů?
"Ne," zněla matčina rezolutní odpověď.
"Já ano."
Matka se mi dlouze upřeně dívala do očí, nic neřekla a odešla.
Od těch časů jsem pendloval mezi Anglií a ostrovem. Jednoho dne jsem matce poslal dopis se stručným oznámením: "Už nikdy nepříjedu, sbohem."
Odpověď mi nikdy nepřišla.
