Květen 1986. Kazachstán... Step je ještě zelená, jen sem tam se nad rovinou objeví zelenošedý pelyněk. S těžkým reportérským magneťákem na rameni čekám na slíbený vrtulník... Chtělo se mi co nejdřív zmizet z nudného prostoru stepi, pekla poledního slunce... Naštěstí se ke mně blíží nějaký vůz: „Sláva! Kdo to asi bude? Třeba mě odvezou do města autem."
Vystoupili tři urostlí chlapi, jeden z nich se bez rozpaků představil jako generální ředitel stavby Gazokondensátného kombinátu. S ním byli dva českoslovenští inženýři. To, co se stalo za pár vteřin, změnilo celý můj život... Jen jsme se podívali jeden druhému do očí a bylo jasno: to setkání není poslední a spojí nás na dlouhá léta.
A ten můj hezký, usmívající se, šedivý osud teď čeká na mne dnes v Praze.
Listopad 1989.
V Moskvě celníci hrabou v mém kufru, jako bych byla nějaký pašerák drog; stroze se ptají, kolik mám u sebe dolarů a pod jejich rentgenovým pohledem se cítím nahá a provinilá. Ráda bych se jim vlichotila, jen aby už ta kontrola dopadla dobře a skončila. Proto jsem se divila, že celníci na letišti v Praze se na nic neptali, nehrabali se v kufrech, jen se přívětivě usmívali. Šokovalo mě to. Jak jsem pochopila ze slov svých kamarádů z Československa - Rusy tu rádi neměli. Určitě se stalo něco, že jim nemůže zkazit náladu ani ten nejhorší nepřítel...
Hala letiště je plná radostně naladěných lidí, všichni skandují: „Pusťte Hutku domů!"
Nic nechápu, ale ta nálada mne zatáhla jako vír ve vodě, také mi bylo najednou lehko a radostně. Těšila jsem se na setkání s Jaromírem - nejdůležitějším člověkem v mém životě. Tím samým uhrančivým pohledem, kterým mne navždy učaroval. A k tomu ta atmosféra kolem byla tak úžasná, že se mé štěstí zmnohonásobilo.
Před celní zónou netrpělivě chodil sem a tam dlouhovlasý muž s kytarou, v roztrhaných džínách. Shluk lidí mu mával a pořád skandoval: ,,Pusťte Hutku domů!"
Nakonec celá hala vyhrkla: „Prezident povolil vstup!"
Jásotu nebylo konce.
„Vidíš, madam, jaké přivítání jsem ti připravil?" objímaje mě, řekl mi Jaromír. „Dnešní den si budeme pamatovat navždy, doba temna je konečně pryč, komouši pryč..." opakoval nadšeně.
Ta svoboda, ta úchvatná radost vnikala do každičké buňky mého vnímání, má duše se vznášela. Chtělo se mi obejmout celý svět. Co to bylo? Nikdy před tím jsem neprožila tak ohromný pocit - spojení s celým, celičkým světem. Dnes svět patří nám, všem!
Bylo to v Praze, 25. listopadu 1989. Baráky jsou zašlé, nikdo už je dlouhá léta neopravuje, ale přesto se stala zajímavá věc; město jako by do sebe vsálo světlou radost svých obyvatel - úplně zářilo.
Jsme na Letné, moře lidí, zvoní klíče, všude, úsměvy - ohromující!
„Jaro, podívej, tam na tribuně je ten chlap z letiště, s kytarou," poznávám člověka z letiště.
"Jo, je to zpěvák, jmenuje se Hutka, komouši ho přinutili odejít z vlasti. Konečně se mohl vrátit... A tam na tribuně: Havel, Dubček, Kubišová, Malý, Chramostová... " komentoval Jaro.
Letná 25. listopadu
Zněly řeči, kterým jsem nerozuměla, ovšem podle reakce shromáždění jsem pochopila, že se lidem líbí. Jednoho vypískali - Jaro mi vysvětlil, že je to Adamec, předseda komunistické strany a premiér.
Najednou zazpíval Hutka. Statisícový chór se připojil k jeho hlasu. Rozuměla jsem jen slovu "svoboda", tekly mi slzy po tváři. Kvůli textu písně ne; myslela jsem na svůj domov, chtěla bych to stejné prožít v Kazachstánu. A ten zpěv ještě více dojímal: obrovské těleso dýchalo tou písní, nebyl to křik, byla v tom láska, kterou člověk má strach ztratit, kterou hýčká, aby jí neublížil. To nebyl bojový chór Alexandrovců, to byl něžný hlas lidského moře. Obdivovala jsem reakce Čechů - když na ně komunisti šli s pendrekem, oni jim odpověděli písní. Byla to snad jediná revoluce bez krveprolití. Jak musí být tento národ laskavý a tolerantní!
Teď, když píšu o tom, co se stalo na Letné, znám heslo obrozenců: „Zpěvem k srdci - srdcem k vlasti." Výstižně řečeno...
Druhý den byl pokračováním dne prvního; naši kamarádi probírali čerstvé zážitky, nadšeně mluvili o tom, co se změní, co přinese budoucnost.
Jaromír se na mne šibalsky podíval: „Tak vidíš, už se nemusíme stěhovat do Austrálie. Založíme podnik v Čechách, vezmeme úvěr, za pár let splatíme a potom v důchodu budeme objevovat svět. Co ty na to?"
Jedna má kamarádka řekla: „Je to příliš krásné na to, aby to vydrželo navždy. Něco se semele, divím se, že se komunisté tak najednou vzdali."
Šly roky. Opojení svobodou jsme začali podnikat, užívat si dovolené v zahraničí. Dávno jsem zapomněla na slova naší kamarádky, že ,,se něco semele". Byli jsme naivní, nevěřili jí...
Mlýny, zdaleka ne božské, opravdu mlely pomalu, ale jistě. Pod hladinou radosti ze svobody, množili se mloci. Ti, co cinkali spolu s námi klíči na Letné, zůstávali ve státních institucích, a místo, aby si úředníci vážili drobných podnikatelů, jen s nevyslovenou otázkou nastavují dlaně jako kdysi: „Co za to?"
A co mohl poctivý člověk dát úředníkovi? Dluhy z úvěrů?
Nepoznávám Česko, které jsem tak milovala, nepoznávám Prahu. I když některým budovám se vrátila prvorepubliková krása, něco mně chybělo, něco znepokojovalo...
Nikdo nás nemlátí... nikdo nic nezakazuje... Ale něco se děje... Že by koblihy byly přeslazené? Volební guláš spálený? Anebo je to fakt, že jazýčkem na politických vahách jsou bývalé "mlátičky"?
Nezmýlil se národ, když volil to, co zvolil? Vždyť historie pamatuje omyly voličů, které zrodily totalitu... Hitler, Gottwald...
Stojíme s manželem u památníku Jana Palacha. Manžel mi svírá ruku a mlčí. Jeho oči už tak nejásají, jak to bylo první roky po listopadu.
A já tiše šeptám: "Pusťte Hutku domů! Zazpívej něžným hlasem, Letná..."
