Žila jsem si na svém polštářku spokojenosti a vůbec si nevšimla, že by se něco dělo. Sedím v našem autě a nevěřícně zírám do desek, které jsem vytáhla z přihrádky. Kromě návodu, který jsem hledala původně, jsem našla také blistr s léky. Teda léky! Dá se tomu tak vůbec říkat? Tři modré kosočtverce se mi vysmívají do obličeje.
Ano, slyšíte správně. Můj manžel má milenku. Koupil si kvůli ní viagru, takže je to nějaká mladá kobyla. A už to spolu zkoušeli, protože jedna tableta chybí. Sakra!
Co mám dělat? Sbalit mu kufry a poslat ho za ní? Tak moje uražená ješitnost v tom má jasno. Jenže co dál? Na starý kolena se budeme oba stěhovat? Bude chtít půlku baráku a já ho nevyplatím. Mám tady spoustu kamarádek. Chodíme na kafíčko, do knihovny, do lesa na špacír, na vínko… A on? Na vyplacení taky mít nebude…
V hlavě se mi začne odvíjet film, jak si domů stěhuje nějakou dvacítku, co mu bude říkat „Toníku“ a blbě se na něj culit. Já budu jediná, kdo bude v baráku vytírat schody, a ještě se koukat na ty jejich šťastný ksichty. Já snad budu muset zase začít chodit do práce – jenom abych je viděla co nejmíň. Ale kde mě v šedesáti vezmou?
Co když ona má děti?! Představa, jak nám po domě běhaj uřvaný cizí parchanti, je jak z hororu... Mohl by jí udělat ještě vlastní? Slyšela jsem, že i padesátníci do toho jdou naprosto v pohodě. Mají ty mimča jako „mazlíčky na stáří“. Jakoby si nemohli pořídit psa. Jde to i v šedesáti?
A co jestli jí není dvacet, ale třeba čtyřicet? A je hezčí, hubenější, neokoukanější? Budu samej mindrák, že si našel mladší, ale už zase ne tak moc… Tak takhle nějak vypadá peklo!
Měla bych najít nějaký pozitiva, nový možnosti… Jak to teď píšou ve všech těch knížkách a návodech na štěstí. Svoboda? Mohla bych konečně dělat, co chci. Co to vlastně je? Čtyřicet let se s ním vláčím životem. Mám vůbec šanci tu volnost ustát?
Možná bych měla mlčet a nedělat nic, když jsem nic pozitivního nevyzkoumala. Třeba to je jen takový úlet. Za chvíli zjistí, že je to moc práce a nemá na to. Že se musí strojit, cvičit, hubnout, holit…
Ale moment! Tohle nesedí. Tonda neběhá, cpe se pořád stejně, smrděj mu nohy a holí se jen v sobotu… To je divný. A taky nechává všude válet mobil. Zrovna včera jsem volala z jeho telefonu dceři, kdy přijedou s děckama na oběd. Vůbec nic neřešil. Může mít druhej? Těžko! Na to je moc velkej škudlil. A kam by ho taky dal, když nedokázal pořádně schovat blbý prášky?
Co já teď s nima? Mám do toho rejt, nebo je dát zpátky? Jsem srab a nechci nic měnit. Za čtrnáct dní jedeme na dovolenou k moři. To je lepší program, než půlit barák a příbuzný. Třeba ten čtvrtej prášek dal nějakýmu kamarádovi a já tady trojčím. Že bych se ho přece jen zeptala?
Ne, ne a ne! Žádný ptaní. Hezky to vrátím zpátky a budu dělat, že se nic nestalo.
A nebo ne! Ještě jinak. Já ty pilule vyhodím. Co si má kde užívat? Beze mě. Ještě to s ním sekne a já budu vdova. V podstatě mladá vdova. Zase by to znamenalo změny. Vyhodit!
Mohla bych tam místo prášků dát vzkaz. Takovej nějakej, aby věděl, že vím a dal si bacha… Třeba, ať ji pozdravuje. Cha, cha, to je ono! Jestli mu s ní bez pilulí nestojí, tak to bude vtipný dvojnásob.
Propisku mám v kabelce, ale kam já to napíšu? Třeba tady na tu kartičku… Co to na ní je? Originální swingers party 50+ každou lichou sobotu…
Úplně ztuhnu. Tak teď nevím, jestli by ta jedna milenka nebyla lepší… Co když bude vyžadovat, abych šla s ním?! A to jsem jen chtěla vědět, na kolik mám nafouknout pneumatiky u auta…
Zajímají Vás další povídky této autorky? Pak navštivte stránky Olivie Úžasné, která už vydala dvě knihy - Už mě nikdy nelíbej! a Co když je to láska?.
