Rány na dveře. Je to sen? Všude je ještě tma. Ticho. Asi to byl zlý sen. Buch, buch! Opět rány vzdáleně znějící z předsíně. Ne, ne, to není sen. Vymrští se a podívá se na vedle spícího muže. Naproti klidně oddychují dvě dcerky. Buch, buch. Bušení je čím dál silnější...
Zatřepe hlavou ve snaze zapudit rozespalost, přehazuje si župan a třese manželem. „Hošku, někdo bouchá na dveře.“ Oba zamíří do předsíně. Oba sebou škubnou, když rány přehluší hrůzný dovětek: „Otevřete. Státní bezpečnost.“
Muž se po vojensku narovná: „Co chcete?“
„Otevřete. Státní bezpečnost“.
Řetízek pootevře dveře na škvíru. Za dveřmi stojí vysocí muži v černých kožených kloboucích, zahalení až na paty v černých kožených kabátech, se zlověstným výrazem ve tváři. První z nich strčí špičku boty mezi dveře.
„Jakým právem? Jsem důstojník generálního štábu.“
„To vás nemusí zajímat, otevřete! Hned, nebo použijeme násilí.“
Tři halamové vtrhnou dovnitř a každý se vrhne na jinou stranu bytu.
Jeden z nich se střetává s rozespalými děvčaty. Rty má rozevřené do ohavného úšklebku.
„Maminko, co se děje?“ chytají se jí holčičky úzkostlivě za ruku. Drží je obě pevně, každou pod jednou paží.
Z kuchyně je slyšet třesk rozbíjeného porcelánu a vyhazovaného nádobí. S těžko skrývaným odporem, ale bezmocně, sleduje, jak prohrabávají zásuvky a skříně v pokoji.
Rabovací gardy! Jsou zde! Chátra komunistická!
Šeptalo se o nich. Šeptalo se, čeho jsou schopni, kolik zla již napáchali. A teď jsou i u nás!
Bože, chraň nás.
„Co je s tatínkem?“ pláčou dcerky a dívají se do předsíně, kde černý neurvalec strká do jejího muže s rukama za zády. Stojí s kamenným výrazem ve tváři, ale vzpřímeně.
Čas se zastavil. V pokoji a v předsíni jakoby visel temný mrak, ze kterého může každou chvíli šlehnout blesk a uhodit. Konečně se nabažili. Odcházejí. Na koberci a na podlaze po nich zůstaly špinavé ťápoty a těžký vzduch, který rdousí přestálým napětím.
Tatínka vzali s sebou! Najednou jsou jen tři.
Píše se rok 1950.
