Hlasité „mňau“ stačí k tomu, aby se mé království otevřelo. Vkráčím majestátně britským rozvážným krokem, abych během pár vteřin zhodnotila, jaké místo zvolím pro odpočinek tentokrát.První volba padne na stůl u okna. Je sice tvrdý, ale sluneční paprsky na něj pronikají žaluziemi a příjemně prohřívají můj tmavohnědý huňatý kožíšek.
Po chvíli se mi leží poněkud nepohodlně, proto seskakuji na polstrovanou židli.
Rozvaluji se na ní moc ráda, ale často hrozí, že mě z ní vyhodí dvounožec. Jako třeba teď. Prý se potřebuje učit. Vytrhává mě ze snu a já se nedobrovolně stěhuji na měkoučkou postel. Dvounožec prská: „Čokoládo, ty černý kalhoty, na kterých sis ustlala, budu mít zase samý chlup.“
„No a co, máš je mít vedle ve skříni a ne tam, kde si lebedím já,“ myslím si nadřazeně.
Převaluji se z boku na bok střídavě po černých kalhotách a barevném povlečení, zatímco dvounožec se rozčiluje, že musí počítat rovnice o třech neznámých. Vůbec nerozumím tomu, co říká, mou jedinou neznámou totiž je, kde se do klubíčka stočím příště. „Kolik pelíšků máš, tolikrát jsi spokojenou kočkou.“
