„To nic, ty moje malinká,“ utěšuje mě můj obr a… ufffff… konečně venku. Nasávám to neviditelné cosi kolem a mému čumáčku to velmi lahodí… mmmmmm… no aaaaaaaaaaale fůůůůůj…
Ta plechová věc, co tu ještě před chvílí stála, tu zanechala něco tak nechutně smrdutého….až mě to dusí!!!!!
Už se ale blížíme k našemu místu, konečně se moje tlapky boří do měkkého a chladivého podkladu a já se můžu…. No však víte….aaaa, to je úleva. Musím si to tu ještě všechno prohlédnout a očichat, určitě mi tu nechal můj kámoš nějaký vzkaz…. Hmmmm, tady nic není….tady taky ne…..jééé, hele, tady je spadený kus toho, co se dá hezky hlodat a nosit, když mi to můj obr hodí.
