Jako trenérka jsem v těch čtyřech stěnách téměř každý den tři, pět, ale i osm deset hodin. Někdy je to euforie, jindy obrovská dřina. Jsem zde pro svoje závodnice. Mám je v hlavě pořád. Vymýšlím pro ně nové věci, chci je posunout dál, snažím se je zaujmout. Vysvětluji, stále dokola opakuji, povzbuzuji, zvyšuji hlas a ano - křičím a rozčiluji se. Co si ale uvědomuji a co cítím stále víc a víc, je ta obrovská odpovědnost, kterou mám vůči nim. Dochází mi, že s některými trávím aktivně víc času, než jejich rodiče. Je to vlastně moje další rodina. Udělám pro ně cokoli.
Dnes jsem na tréninku sama, bez druhé trenérky, která tu se mnou byla léta. Odstěhovala se. Je to stejná tělocvična, ale to okolo je jiné. Jak to sama zvládnu? A zvládnu to vůbec? Co budu dělat? Nebo skončím? Jsem bezradná. Myšlenky se mi honí hlavou.
Trénink však jede dál. Na druhé straně tělocvičny stojí závodnice v zástupech. Samozřejmě nic netuší. Na můj pokyn začínají po řadách cvičit a posouvat se přes tělocvičnu směrem ke mně. Stojím tam a dívám se na ně. Najednou zabírají celou tělocvičnu. Jsou všude. Jde z nich velká energie; soustředí se, krásně cvičí. Cvičí jako jedna. Jako kdyby věděly, že právě teď potřebuji, aby ony podržely mne. Dochází mi, jak jsem na ně hrdá. Vždyť to je výsledek mé práce. Nikomu je nedám! A v tu chvíli vím, co bude. Znovu se sem vrátím. Pro ně i pro sebe. Budu do téhle tělocvičny chodit. Zase uvidím čtyři stejné stěny, budou tam známá okna s pletivem, mžourající zářivky. Ale hlavně – budou tam moje děti.
