 |
| Ilustrace: Matyáš Tošovský, Fakulta designu a umění v Plzni |
Vcházím do ponuré chodbičky, kde i dospělákovi trochu tuhne krev v žilách. Je tu nepříjemná zima a průvan a taky trochu plesnivo a štiplavo do nosu. Neodradilo mě to. Jdu dál a otvírám postranní menší dveře s nápisem Prodej všeho.
Industriální dojem budovy zůstává, ale celkový dojem se naštěstí mění a mě zdraví usměvavá recepční.
"Dobrý den," pozdravím.
"Si tady tykáme, ne?"
"Aaha, tak ahoj."
"Vo co de?"
"Mám dnes schůzku s Alex a jdu si pro vlka."
"Jasný, dole už tě čeká."
Prudší schody do podzemí jsem snad neviděl. Docela se musím přidržovat zábradlí, abych nespadl, ale jdu dál.
Dole je to, pokud se to tak dá vůbec říct, tak nějak technické, ale vlastně příjemné.
Je tu i docela cvrkot a taky je tu zajímavý mix lidí. Inu, v takovém obchodě se vším se to dá čekat. Vidím mladou studentku s kamarádkou, co si přišly spolu pro kytky. Taky tu je starší paní, co prý právě přijela z dovolené u moře a potřebovala by koupit něco pro vzpomínku. Jsou tu i týpci, co si jdou pro něco na podporu mužnosti.
Vlastně tu to je docela babylon.
Zbystřím Alex a jdu za ní do zadní části prostoru - do zvířecí sekce.
"Tak jdeme na to? Vybral sis toho správnýho šediváka?"
"Jasně, pravím odhodlaně."
Chvíli jsem vlastně hlavně zvědavý, co se bude dít.
VRRR.
Dobrý, to jsem to čekal nějak horší.
VRRR, teď je to snad až vysloveně příjemné - nejsem divnej? Jak mi to může připadat příjemné?
VRRRRR, sakra, tak to už je jiný kafe.
VRRR AUUU, VRRR.
Alex zamumlá: "Tak do teď to byl takový začátek, teď to bude trochu drsnější setkání."
Má pravdu, chvílemi si říkám, že se na to vyprdnu a odejdu... ale to dost dobře nejde, nedává to smysl, tak zůstávám.
VRR, AUUU, VRR VRRR, VRRR.
Tak a Vlček je tvůj a bude s tebou navždy.
Kérka na levé ruce, na tom místě, co mě kdysi vlk kousl opravdu. VRR RAF
