Vypláchněte si! - napsal Vlad

Jsem už ve věku, kdy si člověk uvědomí, že se o sebe pomalu musí začít starat víc, než si připouštěl, když mu bylo dvacet. Inu, on si to člověk vlastně nikdy úplně nepřipustí sám od sebe, ale ono se to vlastně nějak ukáže samo. Samo se zjistí, že se unavím a zadýchám při sportu dřív než dřív, samo se zjistí, že to večerní pivko s kamarády cítím ještě dlouho příští den, a samo se taky zjistí něco ve smyslu „Tatííí, proč máš takový jakoby šedý zuby a ne takový bílý jako já?“

A sakra, ne, že bych nechodil k zubaři, ale je pravda, že fenomén zvaný zubní hygiena jsem absolvoval už před delší dobou, a tak se nad sebou budu muset zamyslit, řekl jsem si a objednal se.
V ordinaci mě vítá Sabina. Milá třicítka, co mi tvrdí, že to nebude bolet.
„Dobrý den, jak se máte?“
„Dobře. A jak vy?“
„Taky dobře…“ Tak paráda, úvodní small talk máme za sebou. A teď už to bude asi monolog, protože s hadicí naraženou do pusy si prostě moc nepokecáte.
Za chvíli ale Sabině dochází témata – rozumím tomu, celý den vlastně musí vést monology. Vlastně mě napadá, že je to možná horší než to „vrtání se v cizích mordách“ – to neustálé monologování.
Babička byla kadeřnice a taky měla v popisu práce pořád mluvit, ale to byl aspoň dialog.
Přichází moment, kdy mi Sabina hlásí: „Vypláchněte si.“ A já ve snaze jí pomoci s tématy hned nadhazuju: „Minule jste říkala, že se budete vdávat, jak to dopadlo?“ … a už mám zase hadici v puse.
„No, proběhlo to krásně. Všechno se vydařilo, jídlo bylo báječné, počasí přálo.“
Pak krátká odmlka… „No, trochu bylo blbý, že mýho Pepy brácha se tak trochu opil a pak tam začal hlásit, že spolu stejně nevydržíme a... a tak…“
Pak krátká odmlka.
„No, co bych vám ještě zajímavého povídala? Nedávno jsem četla na internetu takový dotaz, jestli prý by bylo možné přijít na zubní hygienu nahý...“
„Hmmmmm,“ hhhuhhhlamm.
„Vypláchněte si.“
„Hmmm.“
Snažím se dělat že je téma moc zajímavé, ale vlastně v něm nechci pokračovat a tasím zákeřně. „A kde jste se s manželem vlastně brali?“ „No, vlastně jsem si říkala, že mám asi povinnost ošetřit i pacienta, kdyby si přál u toho být nahý... Ale ještě nevím, budu se muset na to pořádně zeptat.“
„Mmmhhhhmmmmhh, aaaaahahhhhhaaaaa.“
„Vypláchněte si.“
„Hmmm... Tyjo, máte dobrou kérku na ruce. Kde vám to dělali?“
„Teda takhle, jiná věc by byla, kdyby si pacient přál, abych byla já nahá. To je asi jiná, to bych se asi mohla svobodně rozhodnout. Teda takhle, určitě bych si musela nechat ústní roušku, protože je to přece jen zubní hygiena, že?“ „Mhmhmhmmhh, hmhm…“
„Vypláchněte si.“

A NE, číslo vám, pánové, na Sabinu nedám!