Babi byla úchvatná, temperamentní, s životem plným změn, trochu tajemná, vlastně spíš nesdílná a taky tvrdohlavá. Nikdy jsem o ní nemluvila jako o babi, až když zemřela. Vždycky to bylo jen „babička přišla“ nebo „babička říkala“. Bydlela s námi v domě, ve vlastním bytě, ale dveře u nás měla stále otevřené. Ne, že bychom to tak chtěli, to ona nepřipouštěla jinou možnost. Mám díky ní mraky vtipných zážitků, které „singl rodiny“ z paneláku jen těžko zažijí.
Když jsem se v sedmnácti rozhodla poprvé bojkotovat rodinnou dovolenou, statečně našim slíbila, že mne na týden vezme pod svá ochranná křídla.
Svědomitě jsem plnila tři podmínky: poslouchat babičku, dvakrát denně krmit králíky a v posteli usínat zásadně sama. Třetí bod pokulhával, ale babi bydlela až na druhé straně baráku, tudíž mezi jejím odchodem z vejminku a mým pokojíčkem se dala vymyslet dlouhá řada únikových cest.
Nastal pátek, den předposlední. Přítel to odpoledne z pokojíčku mizet nemusel, oficiálně se o něm vědělo, měl mi pomoci nakrmit ty zpropadené králíky a večer se mnou jít na veleznámý Těžkej Pokondr. Lehce poprchávalo, úkoly byly splněny a my se rozhodli zpestřit si odpoledne návštěvou kamarádů. Nahlásila jsem odchod, jenže babi zrovna sledovala Esmeraldu a podle jejího neduchapřítomného výrazu nejspíš hlavní hrdinka zrovna procitla ze slepoty. No nic, odchod nahlášen, takže mizíme.
Návštěva se trochu protáhla, nabrali jsme tedy zbytek party, probrali detaily nadcházejícího večera a prchali směrem k domovu. „Jen zaparkujeme a vyrazíme,“ plánuju si. Už před barákem mi bylo něco divného. Babi po setmění nikdy nevycházela ven, natož aby svítila v průjezdu. Mužské osazenstvo auta už naši bábrdlinku taky docela znalo, šli tedy raději se mnou. Vcházím do vrat, hmm, byla odemčena. Šmankote, co se děje?! V celé chodbě rozsvíceno, evidentně slušně vyvětráno, babi nikde. Na dvoře nebyla, zahrada byla také zamčená a pes si spokojeně chrněl v boudě. Libuška šla tedy na pozdní večerní procházku. Ale proč? Vždyť leje jako z konve. Fíha, zmizely i důchodky, ty nosila maximálně ke slepicím. Co zase plánuje? Oběhneme blok baráků. V hledání nám pomáhá už celé auto, a když ji ani po půl hodině nenacházíme, pomalu se začínám otáčet směrem ke zdejší policejní stanici.
„To je divný,“ říkám si, „proč by prchala? A kam? Alzheimera nemá, poslední kámošku má přes ulici a ta už evidentně spí…“
Ani nevím, koho to dřív napadlo, prostě jsme se vydali směrem k diskotéce. Stěrače nestíhaly, louže, kam se podíváš a najednou, v šeru lampy, vidím malinkou postavu. Šine se, co noha nohu mine. Výškou by odpovídala, baloňákem taky a jak se blížíme, poznávám i důchodky. Vyskakuju z auta, letím a cítím, jak mi ze srdce padá obrovský balvan. „Babi, kde jsi, nemůžeme tě…“
„Michalko, kde jsi byla?! Já tě hledám celý večer.“
Po tváři jí tečou slzy, unavená je jako nikdy předtím a jen co se trochu zmátoří, začne s pláčem křičet, jak jsem nezodpovědná a sobecká, že si zmizím a nic neřeknu. Babi totiž během naší návštěvy u kamarádů procitla z telenovely, mrkla na hodiny, zděsila se, kde jsem, a začala konat.
Došla na diskotéku. Hned u vstupu si nechala zavolat majitele objektu, kterému celou situaci vylíčila tak barvitě, že ji bez zaváhání, a hlavně bez placení, pustil dovnitř. Zastavila snad každého seriózně vypadajícího návštěvníka, a když neuspěla ani tam, rozhodla se pro metu nejvyšší. Vkráčela ve svém epesním kabátku scvrklá strachy na pódium, kde při refrénu písně Čerstvý sýr vyrvala Romanovi Ondráčkovi mikrofon z ruky a plačtivým hlasem se tisícovky návštěvníků zeptala, jestli mezi nimi není Michalka Kleinová. Nebyla, opravdu nebyla. Ta totiž tou dobou nejspíš vybíhala schody do bytu a započínala pátrací akci s názvem Babi. V publiku byl akorát sestřenky manžel, který při pohledu na pratchýni v důchodkách úlekem upustil půllitr s pivem.
Když jsme se pak jedna druhé v náruči z toho příšerného strachu vyplakaly, dovolila mi odejít. Ať prý si ten koncert užiju, je tam spousta lidí. Střípky celé historky jsem sbírala po zbytek večera. Nevýhoda malého města totiž tkví v tom, že vás zná skoro každý. Příští den jsme si s babičkou svatosvatě slíbily, že o včerejší story taktně pomlčíme.
Promiň, babi, teď se mi ale vážně hodila.
