Taková správná bageta se totiž nedá úhledně ukrojit nožem a namazat máslem jako na český krajíc. Taková správná bageta, ještě voňavá a teplá, právě vytažená z pece, se totiž nejlépe ulamuje, aby člověk mohl vychutnat každé sousto, anebo spíš prožít rituál, kdy se mu ten kousek začne rozplývat v ústech. A samozřejmě u toho drobí a drobí.
Chodila jsem nakupovat brzy ráno do malého rohového obchůdku v městečku Sanary-sur-Mer na Azurovém pobřeží, kde v místní pekárně nabízeli hned několik druhů baget. Ty z bílého těsta s opečenou kůrkou nahoře chutnaly nejlíp. Už o půl sedmé ráno jsem občas nakukovala okénkem na pekaře a pak v obchodě sledovala prodavačku, jak úhledně rovná pečivo na regál a vždy s úsměvem odpovídá na pozdrav.
Foto. Věra Staňková |
Křupavá bageta samozřejmě nejlíp chutná venku, kde kromě vůní může člověk vychutnat i barvy okolo. A ty, jak známo, mají v Provence magickou moc. Ne nadarmo se říká, že celý ten provensálský kraj žije jenom světlem, a u moře to platí dvojnásob. Slunce tu obléká mořskou hladinu do stříbrných, blankytných i temně modrých barev, a stejně tak během dne míchá v přístavu odstíny žluté, aby fasády domů působily teple a přívětivě.
Přiznám se, že miluji ty chvíle, kdy brzy ráno jdu do pekařství pro bagetu. Kdy je nebe bez mráčku, ranní světlo je jemné, už lehce protkané tetelícím se vzduchem, první paprsky prosvítají korunami palem a já na ulici potkávám jen osamělé běžce. Ve slunečním svitu a s vůní baget začíná nový den. Proto se omlouvám všem francouzským patriotům, že jsem si - namísto vlajky a Marseillaisy – zvolila za osobní symbol Francie právě tyto dvě veličiny - světlo a voňavou bagetu. To mě totiž při své první návštěvě naučila Provence.