V pokoji nebylo nic zajímavého: u okna rozkymácený stůl, na stole dva talíře, dvě lžíce, dva šálky na čaj, vedle u stolu dva taburety, také rozviklané, které ji vždy kously do zadku svou škvírkou.
Modrá truhla u protější zdi skrývala v sobě něco tajemného, k ní však Bibi neměla klíče, a tak truhla zůstávala s tím svým tajemstvím nedotčená. Na peci kastrol, ve kterém vařila máti kaši a někdy i polévku, konvice, v které vařila vodu na čaj. Nic jiného v bytě nebylo.
Chtěla by jít ven, nebylo ale v čem. Tak ležela celé dopoledne v posteli s panenkou, kterou jí maminka ukutila ze staré punčochy. Namalovala jí oči, rty a nos. Byla to jediná kamarádka, s níž mohla zavzpomínat na to málo, co poznala v létě, v teplém jaru a podzimu. V zimě a dešti poznávala svět jen z okna a o tom se s panenkou nemusela bavit, vždyť to zná.
Na jaře, když už bylo tak teplo, že nepotřebovala kabát, maminka ji brávala do stepi podívat se na tulipány a posbírat divoký česnek. Tulipány nikdy nesbíraly, maminka říkala: „Mají krátký život, jako motýlek, a stačí nám jen pohled na tu krásu.“
Chodily na bachči, což je pole, kde se pěstovala zelenina. Sázely různou hlavně brambory a tykev, protože to se dalo uchovat až do jara.
Léto a podzim byla nejlepší období. Zeleniny bylo dost, takže nehladověly jako v zimě. A té lékořice, té bylo ve stepi také habaděj. I syslí maso chutnalo skvěle. Už aby bylo teplo, pomyslela si Bibi.
Konečně přišla maminka, celá mokrá a studená. Bibi se schovala pod deku a čekala, až maminka zavolá:
„Á, kde mám moji holčičku, kam se poděla, že by utekla?“
Bibi vystrčila hlavičku a radostně se ozvala: „Tady jsem, tady!“
Za chvíli už v peci plápolal oheň, bublala krupicová kaše.
Matka vyndala z tašky homolku cukru. Protože ji nebylo čím rozsekat na menší kousky, máčely ji v čaji a tu sladkou šťávu cucaly, předávajíce z ruky do ruky ten trochu nahnědlý tvrdý a vzácný cukr. Maminka vždy nechávala Bibi víc času na cucání.
Večer maminka povídala pohádky a před spaním zpívala vždy jednu tatarskou ukolébavku. V ní prosila motýlka, který má lehká a krásná křídla, aby pověděl, co viděl na svých cestách, a jestli to, co viděl, bylo tak krásné jako on sám.
V těch chvílích nebylo slyšet nudné kap-kap, tik-tak, a pokoj byl plný vůní lučních květů, lesních jahod, čistých vod, řek a tepla maminčina objetí.
Když jí bylo pět, koupila jí maminka uprostřed léta první zimní kabát. Bibi si ho oblékla a vyběhla na ulici, aby ho všichni viděli. Vrátila se radostná, tváře jí zčervenaly horkem. Za žádnou cenu však nechtěla ten kabátek sundat a ulehla v něm do postele.
Objala panenku a zašeptala: „Teď můžeme chodit ven i v zimě.“
Potom maminka sehnala boty se šněrovačkou, které při chůzi vydávaly skřípavý zvuk. A dozvěděla se další, ještě radostnější novinku. Ředitel školy udělal výjimku a dovolil jí chodit už od pěti let do školy.
Doprovod Bibi nepotřebovala. Maminka byla učitelka a škola stála blízko jejich domu. Slabikář, sešit pod paží, nové boty se skřípotem…
Nevadí, že ještě není zima, bosky do školy chodit nemůže.
Do třídy chodilo hodně školáků. V každé lavici se sedělo po čtyřech, bylo těsno a každý se strkal, bojoval o místo pro sebe.
Bibinka se na chvíli zalekla a už už chtěla utéct, ale hlas učitelky ji zastavil: „Pojď dál.“
Sousedkou v lavici byla Maržan, vedle ní Marat a vedle něho Rustam. Maržan byla největší z nich, není divu, vždyť byla o tři roky starší než Bibi.
Minulo pár let, Bibi bylo osm, když poprvé uviděla lidi, kteří se vůbec nepodobali těm, co znala odjakživa.
Mladá a krásná žena měla na hlavě věneček z umělých kopretin, lehké vlající šaty s květinovým vzorem lnuly k štíhlému tělu a na nohách přenádherné červené střevíce... Tak hezkou ženu si Bibinka nemohla představit ani ve snu. A vedle ní stál vysoký a pěkně oblečený manžel.
Maminka nám vysvětlila, že to jsou noví sousedi, repatrianti.
„A co to znamená?“ zeptala se Bibi.
„To znamená přistěhovalci jako my, jenomže oni se vrátili z Francie do vlasti svých předků. Nás však vystěhovali z naší vlasti,“ smutně dodala maminka.
Tomu už Bibi začínala rozumět. Nedávno poznala tajemství modré truhly, ale nesměla o tom nikomu říct. Z fotek se na ní dívala krásná žena v dlouhých šatech, na hlavě měla malý klobouček, který se nazýval kalfak. V náručí držela malou holčičku a kolem sedělo dalších šest dětí.
„To je tvá babička a ta malá holčička, co sedí u ní na klíně, jsem já. A v křesle je tvůj dědeček. Vedle něho kamarádi: jeden je Bulhar a druhý Žid, všichni byli obchodníci.“
„Mami, a kde teď jsou?“
„Všichni jsou tady.“ Matka položila ruku na levou stranu hrudi. „Škoda, žes je nepoznala.“
„A co můj táta, máš foto?“
„Nemám.“
„A povíš mi o něm?“
„Až budeš velká.“
Mladá paní, co přijela z Francie, se jmenovala Natálie Sergejevna Serová a její manžel Andrej Nikolajevič. Bibi se líbilo, jak se Nikolajevič choval ke své ženě, jak ji oslovoval. Před odchodem do práce Natálii vždy políbil a ona se vždy s hezkým úsměvem a něhou za ním dívala.
Maminka se vracela domů později odpoledne, v domě často zůstávaly Bibi s Natalií samy, a tak se skamarádily.
Natali jí vyprávěla o Marseille, krásném městě na břehu Středozemního moře, a o ostrově If. O tom, jak Alexandr Dumas napsal román o vězni, který utekl z ostrovního vězení, našel poklad a strašně zbohatl. Potom jí podala malý polštářek a řekla:
„Přivoň si. Tak voní Provence, je to levandule...“ a podívala se někam daleko, kam nemohla dohlédnout.
Bibi začala snít také o tom, že jednou, až bude velká, uteče z této vesnice na Krym, najde poklad, zbohatne, koupí mamince krásné šaty, červené střevíce a celý dům naplní vůní levandule. Maminka říkala, že tam také kvete levandule a měla také moc ráda tu vůni.
Bohužel, to kamarádství netrvalo dlouho.
Nikolajevič se utopil, Natali plakala a pořád nechápavě opakovala: „Jak se to mohlo stát?! Vždyť on byl vynikající plavec, vždyť vyrostl u moře?!“
Ve vesnici kolovaly všelijaké řeči...
Natali dovolili odjet neznámo kam. Bibi teď většinu času zůstávala opět sama. Občas vyndala z truhly věneček umělých kapradin, polštářek s levandulí a sen o Krymu i Marseille se zas a zas pořád vracel. Věřila, že jednou to bude skutečné.
Uteklo mnoho let a po druhému ročníku na vysoké škole měla Bibi praxi v televizi na Krymu, ve městě Simferopol, odkud pocházela její rodina.
V parku u kavárny sekali trávu, která voněla vodním melounem. Lidi popíjeli kávu, jedli zákusky, byli bezstarostně naladěni. Nádherný letní den, ale ne pro Bibi.
Našla dům, kde vyrůstala maminka... Ale když poprosila nové majitele, aby jí dovolili nahlédnout dovnitř, hrubě ji odmítli. Na hřbitově se pak snažila podle fotografie najít hrob dědy s babičkou. Nenašla. Náhrobní kameny použili na chodníky. Maminka před smrtí prosila, aby Bibi dovezla hrst země z jejich hrobu a položila na jejich hrob květiny. Co teď?!
Její myšlenky přerušil hlas starší ženy: „Dovolíte přisednout k vašemu stolu, mademoiselle?“
„Samozřejmě, posaďte se,“ odvětila Bibi. Ten lehký přízvuk ženy jí něco připomněl. Vzpomněla si! Tak mluvila Natali.
„Promiňte, nepocházíte náhodou z Francie?“
„Ach, ano, jak jste to poznala?“
„Měla jsem v dětství kamarádku, ona mluvila s podobným přízvukem.“
„Dovolte, abych vám představila mého chotě. Vasilij Jevdokimovič Modzalevský a já jsem Sofie Grigojevna.“
Teprve teď si Bibi všimla útlého starce. Stařík podal Bibi ruku.
„A jak se jmenujete vy?“
„Bibi – Nafisa Musina.“
„Tak jste Krymčanka!“
„Moji předci jsou odsud, já jsem jen přijela na praxi.“
„A jak se jmenovala ta vaše kamarádka?“
„Natálija Sergejevna Serova.“
„A nežila několik let v Karagandě?“
„To já nevím, já jsem byla ještě malá a maminka se bála udržovat kontakt s repatriantkou.“
„Vaseňka, vzpomínáš na Natali, no na tu, co měla tak roztomilého chlapečka?“
„Jakže nepamatovat, vždyť to byla vynikající kutur, pardon - švadlena! Chudinka, ta se nikdy nenaučila žít v Sojuze, vrátila se do Marseille.“
Tak se uzavřela jedna epizoda života Bibi. Ale naštěstí neskončila – nová známost s Modzalevskými jí dala sílu žít bez vlasti i bez vlajky.
Našla dům, kde vyrůstala maminka... Ale když poprosila nové majitele, aby jí dovolili nahlédnout dovnitř, hrubě ji odmítli. Na hřbitově se pak snažila podle fotografie najít hrob dědy s babičkou. Nenašla. Náhrobní kameny použili na chodníky. Maminka před smrtí prosila, aby Bibi dovezla hrst země z jejich hrobu a položila na jejich hrob květiny. Co teď?!
Její myšlenky přerušil hlas starší ženy: „Dovolíte přisednout k vašemu stolu, mademoiselle?“
„Samozřejmě, posaďte se,“ odvětila Bibi. Ten lehký přízvuk ženy jí něco připomněl. Vzpomněla si! Tak mluvila Natali.
„Promiňte, nepocházíte náhodou z Francie?“
„Ach, ano, jak jste to poznala?“
„Měla jsem v dětství kamarádku, ona mluvila s podobným přízvukem.“
„Dovolte, abych vám představila mého chotě. Vasilij Jevdokimovič Modzalevský a já jsem Sofie Grigojevna.“
Teprve teď si Bibi všimla útlého starce. Stařík podal Bibi ruku.
„A jak se jmenujete vy?“
„Bibi – Nafisa Musina.“
„Tak jste Krymčanka!“
„Moji předci jsou odsud, já jsem jen přijela na praxi.“
„A jak se jmenovala ta vaše kamarádka?“
„Natálija Sergejevna Serova.“
„A nežila několik let v Karagandě?“
„To já nevím, já jsem byla ještě malá a maminka se bála udržovat kontakt s repatriantkou.“
„Vaseňka, vzpomínáš na Natali, no na tu, co měla tak roztomilého chlapečka?“
„Jakže nepamatovat, vždyť to byla vynikající kutur, pardon - švadlena! Chudinka, ta se nikdy nenaučila žít v Sojuze, vrátila se do Marseille.“
Tak se uzavřela jedna epizoda života Bibi. Ale naštěstí neskončila – nová známost s Modzalevskými jí dala sílu žít bez vlasti i bez vlajky.
