A pak někdy přicházelo to blaho. Když byl pěkný den vytáhl svého miláčka na projížďku. Někdy vzal i Michaelu. Její dlouhé blonďaté vlasy báječně barevně doplňovaly mat černé kůže sedaček a hloubku červené metalízy. Jeho kabriolet ford Mustang dokázala ozdobit skoro stejně jako dvojitej bílej pruh, co se táhnul od vyzývavý přední haubny až po dramatickou záď.
Jak jsem řek', Petr o svém autu vždycky tvrdil, že ho miluje, ale když vyrazil na projížďku, jeho pocity byly mnohem jednodušší. Šlápnout na krk pětilitrovému motoru bylo dobrodružství a to co přitom cítil bylo vzrušení. Jet v nablejskaný káře za jeden a půl mega s krásnou blondýnkou, hlásilo světu, že to někam dotáh a jemu přinášelo spokojenost se sebou samým.
Po osmým burbonu ale tyhle pocity popisoval kámošům jako: "Ty vole, kámo, todle, to je přesně to, proč stojí za to žít. Já to prostě miluju."
A tehdy byl máj, lásky čas, venku pětadvacet stupňů. Voňavý podvečer. Den přesně na vyjížďku.
Michaela tyhle chvíle taky milovala. Ty chvíle, kdy se jí zdálo, že Petr žije pro ní. Pro její, pro jejich, lásku. Když dostala smsku: "Za půl hoďky odjezd!" věděla dobře co to znamená. Rychle se namalovala, vzala si na sebe ty šatičky co má Petr rád a prohlídla se v zrcadle. Měla tělo jak z katalogu. Jak z katalogu na krásný ženy úspěšných mužů. Taky na tom dřela každý den ve fitku. Měla všechno podle poslední módy, a odpovídala všemu, co psaly v holčičích časopisech. Byla tedy dokonalá. Za to se odměnila pochvalou. Když cupitala ven na schůzku, skoro nahlas si řekla: "Ty jsi fakt kočička, Míšo. To by bylo abys toho Petra nedostala."
To Marek měl jiného koníčka. Viděli jste někdy zblízka jak se rozpouští cukr ve vodě? Jak se mění na takový maličký vlnící se hádky? Tak s heroinem na lžíci je to podobný. Jen ten výsledek přináší ještě větší slast.
Když přišel domů a přinesl si plnej pytlík háčka, tolik, že věděl, že mu bude stačit na pár dní, nový nářadí z K centra, a sedl si do křesla s lžící, zapalovačem a buchnou, tak o tomhle říkal Marek, že tohle miluje on.
Vždycky dráždil svojí lásku maličkým odkládáním. Nejprve si nasypal krystalky na lžíci do čisté vody co mu dali ke stříkačkám, pomalu ji zahříval a jak se tetelily malí hádci na dně roztoku, tetelila se v něm i jeho touha. Už věděl, že pak se bude cítit jako hrdina, jako hero. Celý svět tím pocitem přefiltruje, celý svět tak uvidí. Bude vláčnej a laskavej. On i celý svět. Bude mít spoustu sebevědomí. Život pro něj bude srozumitelnej. Bude se cítit kompletní a bude prožívat blaho. Kdyby se o tom ale s někým bavil řekne prostě, že takový chvíle miluje.
Ale on si o tom s nikým nepovídal. Rád bral sám sebe, v okamžicích kdy byl takhle fantasticky high, na procházku, aby si užil svět, co mu leží u nohou.
Udělal to i ten květnový večer.
Nově otevřená kavárna se zahrádkou byla báječným cílem.
Nejen pro něj.
Na parkovišti stál parádní nablýskaný kabriolet. Šikmé paprsky zapadajícího slunce se topily v hluboké červeni naleštěné kapoty a možná že byly rády, že se mohly chytit dvojitého bílého pruhu, jako záchranného kruhu.
Nikdo takovou káru nemohl přehlídnout. Ani Marek.
Proč byly klíčky v zapalování? Vypadá to líp když je tam jako majitel ledabyle necháte? Víc americky? Chtěl se Petr svým autem rychle pokochat i zvenčí? Popletl ho obrys Michaeliných mrňavých kalhotek pod šatičkami? Nevíme. Ale byly tam.
Marek se blížil k autu a cítil se jako hrdina celovečerního filmu, co vysílali na jeho hlavním programu. A tohle bylo auto hlavního hrdiny. Nerozmýšlel se. Skočil do něj a samozřejmě se neobtěžoval otevíráním dveří. Otočil klíčkem.
Když probudíte k životu pětilitrový osmiválec ví o tom celé okolí. Když to auto není vaše je lepší co nejrychleji zmizet. A k tomu je automatická převodovka stvořená. Marek šlápnul na plyn a auto vyrazilo, na jeho heroinové reflexy, až moc rychle. Z parkoviště vyletěl přes keříky a obrubník.
To už za ním běžel přes převrhnutý stůl i Petr. To, že na Michaelininy šatičky vylil kapučíno, Baileys a espresso, v té chvíli nebylo podstatné.
Marek to s automatem neuměl. A s autem, co má víc jak 400 koní, už vůbec ne. Kdyby v tu chvíli měl čas o tom přemýšlet, mohlo by ho napadnout, že to je jako si osedlat lavinu. Ale na to čas neměl. Vlastně měl čas jen vykřiknou: "Do prdele!" a už hobloval Petrova mazlíčka o zaparkovanou Avii. No jo, ale čtyři sta koní nezbrzdí ani zdemolovaná půlka karoserie. Na dalších dvě stě metrech už měl na tachometru 130 kiláků, a když křičel: "Kurvááááá!" bylo to jen z části opojením z rychlosti.
Takže by se dalo říct, že když, jako začátečník v řízení auta s automatickou převodovkou, nešikovně zapojil levou nohu a v domnění, že vymáčkne spojku, dupnul na brzdu, byla to ta lepší možnost. Pravda, nebyl připoutaný a když proletěl předním sklem omráčil sám sebe, ale taky mohl vyjet až na hlavní silnici, a tam by to bylo teprve dobrodružství.
Takhle zůstal ležet na troskách vozu a Petr k němu běžel.
Pravidelné návštěvy posilovny nejsou vhodnou průpravou pro běh, a ani to, že zvednete jeden a půl metráku na bench press z vás dobrého běžce neudělá, natož když k tomu jíte kde co a máte pěknejch pár kilo přes váhu. Na běžícího Petra prostě nebyl hezký pohled. Ale na to co se dělo když k autu doběhl, teprve ne.
Pro Marka bylo dobře, že sám sebe před exekucí uspal a pro Petra, že kolem po pár minutách jela zásahovka. Jinak by Marka asi zabil.
I tak z toho bylo těžké ublížení na zdraví a napadení veřejného činitele, a Petr skončil na vazbě. Nic nepomohl ani hysterický křik Michaely o tom, že se mají brát.
Když jeden z policistů, co zůstali při vědomí, lakonicky utrousil, že si na to bude muset tak tři čtyři roky počkat, zhroutil se jí svět.
Marka na jednotce intenzivní péče o den později probudil absťák. Byl možná horší než všechny ty zlomeniny.
Petr si na vazbě po zásahu policistů připadal jako jeho Mustang. Dobitý a zralý na generálku. Možná dokonce jako odtažený na vrakoviště.
No jo, ale co dělat. Láska bolí.
Více povídek na yakovo.blog.cz.
