
Už je tomu dvanáct let, co trávím vždy alespoň týden ze svého léta na letních táborech. Jsem ze skupinky dětí, které společně zažily ten první a každý rok se vrací.
Všichni z nás mají idylické vzpomínky z toho kouzelného světa na louce v lesích, kde jsme zažívali tolik dobrodružství. Zatímco jsme dospívali, ztratili jsme mnoho iluzí o tom, jak dokonalí naši táboroví vedoucí byli. I o tom, jak perfektní si pamatujeme naše zážitky. Ale nikdy jsme se nepřestali vracet a to i přes mnoho hádek, které mezi námi, teď už vyrostlými dětmi, vzplály.
Letos jsme se opět sešli, tentokrát jako tým vedoucích a praktikantů. Byla jsem na dvou táborech za sebou, v úporných vedrech s osmi dětmi na starosti a třiceti dalšími v táboře. Naše dospělá kavalerie byla rozpadlá na nepřátelské tábory jak z dramat a neshod z minulých let, tak i z posledních dvou měsíců léta plného schůzek a příprav. Tu noc naši rozbouřenou partu zastihla největší bouřka léta. Vysoko na kopci, bez možnosti se schovat. Spacáky jsme si rozložili pod širým nebem po dlouhém výšlapu v červencových vedrech. Příliš vyčerpáni jsme odmítli i připravenou sekanou k večeři a ulehli ke spánku.
„Dá si někdo sekanou?“ ozývá se přes kvílící bouřku a křičící děti, snad aby do chaosu vnesli trochu humoru.
Hledám úkryt. Sotva čtyřmetrová celta měla chránit zásoby před rosou, snad udrží i potopu. Začalo klání. Celý tábor se snažil namačkat pod tento přístěnek. Ty nejtěžší jsme posadili na rohy, když vítr utrhl kolíky, a ti nejsilnější drželi zbytek, aby neodlétl. Děti si utíraly obličeje od deště i slz a náš rozpolcený kolektiv byl nucen spolupracovat pod tlakem. Výkřiky o konci světa a naší záhubě se mísily s pokusy o vtip i o zpěv táborových písní.
Po asi dvaceti minutách to ani naše skrýš neustála a se strašlivým trhavým zvukem se nám přístěnek roztrhal nad hlavami. Rozprchli jsme se k nejbližší vesnici. Mezi záblesky blesků se snažím spočítat děti…
Zbytek noci jsme strávili promočení a zmrzlí v něčím dřevníku v nejbližší vesnici. Dětem jsme půjčili vlastní oblečení. Počítali jsme, kolik karimatek vítr odnesl a kdo vše má promočený telefon. Skrze utěšování dětí jsme utěšovali sebe navzájem.
I přes naše rozdíly jsme přece jen zůstali přáteli napříč tolik let. Dospěli jsme společně, změnili se z malých dětí na mladé lidi, co se začali rozcházet na vysoké školy. Zážitky, jako je tenhle, nás pokaždé znovu stmelí v jednu skupinu kamarádů a poneseme si je sebou navždy.