V noci mě probudilo klepání na spacák. Myslela jsem, že některé z dětí nemůže spát. Jekot, který ale následoval, ukazoval na úplně jinou situaci. „Křach!“ zařval hrom. Veliké kapky mi bušily do ramen. Všudypřítomný jekot byla částečně panika dětí a částečně kvílení větru. Zmateně se rozhlížím kolem.Už je tomu dvanáct let, co trávím vždy alespoň týden ze svého léta na letních táborech. Jsem ze skupinky dětí, které společně zažily ten první a každý rok se vrací.
Všichni z nás mají idylické vzpomínky z toho kouzelného světa na louce v lesích, kde jsme zažívali tolik dobrodružství. Zatímco jsme dospívali, ztratili jsme mnoho iluzí o tom, jak dokonalí naši táboroví vedoucí byli. I o tom, jak perfektní si pamatujeme naše zážitky. Ale nikdy jsme se nepřestali vracet a to i přes mnoho hádek, které mezi námi, teď už vyrostlými dětmi, vzplály.
Letos jsme se opět sešli, tentokrát jako tým vedoucích a praktikantů. Byla jsem na dvou táborech za sebou, v úporných vedrech s osmi dětmi na starosti a třiceti dalšími v táboře. Naše dospělá kavalerie byla rozpadlá na nepřátelské tábory jak z dramat a neshod z minulých let, tak i z posledních dvou měsíců léta plného schůzek a příprav. Tu noc naši rozbouřenou partu zastihla největší bouřka léta. Vysoko na kopci, bez možnosti se schovat. Spacáky jsme si rozložili pod širým nebem po dlouhém výšlapu v červencových vedrech. Příliš vyčerpáni jsme odmítli i připravenou sekanou k večeři a ulehli ke spánku.
„Dá si někdo sekanou?“ ozývá se přes kvílící bouřku a křičící děti, snad aby do chaosu vnesli trochu humoru.
Hledám úkryt. Sotva čtyřmetrová celta měla chránit zásoby před rosou, snad udrží i potopu. Začalo klání. Celý tábor se snažil namačkat pod tento přístěnek. Ty nejtěžší jsme posadili na rohy, když vítr utrhl kolíky, a ti nejsilnější drželi zbytek, aby neodlétl. Děti si utíraly obličeje od deště i slz a náš rozpolcený kolektiv byl nucen spolupracovat pod tlakem. Výkřiky o konci světa a naší záhubě se mísily s pokusy o vtip i o zpěv táborových písní.
Po asi dvaceti minutách to ani naše skrýš neustála a se strašlivým trhavým zvukem se nám přístěnek roztrhal nad hlavami. Rozprchli jsme se k nejbližší vesnici. Mezi záblesky blesků se snažím spočítat děti…
Zbytek noci jsme strávili promočení a zmrzlí v něčím dřevníku v nejbližší vesnici. Dětem jsme půjčili vlastní oblečení. Počítali jsme, kolik karimatek vítr odnesl a kdo vše má promočený telefon. Skrze utěšování dětí jsme utěšovali sebe navzájem.
I přes naše rozdíly jsme přece jen zůstali přáteli napříč tolik let. Dospěli jsme společně, změnili se z malých dětí na mladé lidi, co se začali rozcházet na vysoké školy. Zážitky, jako je tenhle, nás pokaždé znovu stmelí v jednu skupinu kamarádů a poneseme si je sebou navždy.
