Bývala jsem a stále jsem, krátce řečeno, suchar. Nikdy mi to ale nebránilo pobavit se s přáteli, kteří na tom byli jinak. Zrovna ten den vyučování skončilo dřív a naše třída -náctiletých středoškoláků se ocitla v centru města s volným jarním odpolednem k dobru.
„Hej, nechcete jít někdo lejt do parku?“ zeptal se spolužák.
Nikdo nic nenamítal. Menší parta kamarádů, včetně mě, tedy našla vhodné místo na strávení odpoledne a mezitím pár jiných spolužáků skočilo do nejbližší a nejlaxnější samoobsluhy koupit pár lahví alkoholu.
Čas ubíhal příjemně. Posedávali jsme na trávě a z ruky do ruky nám kolovala flaška levného vína. Když přistála v klíně mně, bez komentáře jsem ji poslala dál. Alkoholu jsem zrovna neholdovala, zvláště ne v tomto věku a za těchto okolností.
Po chvíli si přede mě klekl spolužák a pokynul mi zbytkem vína.
„No tak, Lenko, ty to určitě dopiješ, že jo? Na ex!“
Se sarkastickým úsměvem jsem ho odbyla. Nepřestával naléhat. Byla to hra, kterou jsme na takových akcích hrávali často. Když už ho to přestalo bavit, pustil se do poloprázdné lahve sám. Vždycky jsem vyhrála.
Odpoledne se blížilo ke konci a všichni jsme se začali sbírat, že odejdeme. Stáli jsme na nohou, připraveni se rozloučit, když zpoza blízkého keře k nám zamířila skupina lidí. Ihned jsem si jich všimla, protože byl jasný jejich úmysl se s námi střetnout. Přikráčela ke mně žena ve středních letech a vytáhla z kapsy policejní průkaz.
„Mohla bych vidět vaše občanky?“
Zaskočená jsem se otočila na kamarádku vedle sebe. Když se po chvilce zmatení začala hrabat v tašce, udělala jsem to samé. Policistka nám téměř vytrhla kartičky z rukou a s chladným pohledem kontrolovala kolonky s datem narození. Rozhlédla jsem se kolem a viděla, že se její kolegové ptají na to samé zbytku naší party.
Když byli uspokojeni naším nedostatečným věkem, nechali nás všechny se vystřídat u alkohol testeru. Nečekaná razie mě vyděsila a zmocnila se mě paranoia. Byla jsem skoro přesvědčená, že nadýchám po jednom loku vína, který jsem si před hodinou a půl ze zvědavosti dala, když se začali všichni ohánět informací, že to víno je nepitelný. Překvapená z čísla 0.0, které se objevilo na malém displeji, jsem na pokyn sundala ze zařízení plastový náustek.
Náhle moji pozornost upoutaly naléhající hlasy.
„Alice?“
Opodál ležela kamarádka téměř na zemi, podpíraná nejbližším spolužákem. Po chvilce, která byla kratší, než se nám všem zdála, se vrátila k sobě a opatrně jsme ji postavili na nohy. Vypadala, že každou chvílí omdlí znova.
Párek policistů vyslal mě a další dva nyní certifikované střízlivé spolužáky do obchodu pro trochu vody, zatímco ty usvědčené odvedli na nejbližší služebnu. Zbytek odpoledne jsme i my tři nevinní strávili právě tam, vychutnávajíce atmosféru strachu, ve které se topili naši spolužáci, postupně volaní k sepsání zprávy a čekající na odvoz rodičů.
Stále mi doma na poličce leží ten plastový nástavec na alkohol tester. Občas o něj zavadím zrakem a vzpomenu si na ten jeden moment, kdy mi moje upjatost byla k něčemu dobrá.
