Dědečkova knihovna, můj svět a normalizace – napsal Karel Týc

Strop obložený borovicovým dřevem a desítky let stará, ošlapaná a pokroucená prkna podlahy. Jejich temně hnědá barva. Dubové regály s tisícem knih, pokrytých slabou vrstvou prachu, které stály všude kolem stěn a dřevěná křesla z červeného dřeva s potahem ze zvláštní tmavé látky. V rohu lampa se zažloutlým, pergamenovým stínítkem místy propáleným od žárovky. Vedle křesla obrovský a těžký cívkový magnetofon, jehož elektronky rudě žhnuly pokojem a kromě nádherného zvuku i příjemně hřály.

Knihovna, kde jsem trávil dětství a kam jsem unikal před realitou. Jako Martin Eden jsem se v křesle nořil do svých snů a za bubnování deště o chodník a varhanních koncertů linoucích se z magnetofonu vyhlížel k Pražskému hradu, neuvidím-li obléhající Švédy nebo Šemíka cválajícího k Neumětelům. Knihy jsem přečetl do svých patnácti let všechny a mnohé z nich i vícekrát. Od Československého všeuměla až ke třiceti svazkům Brehmových Příběhů ze života zvířat. Sebrané spisy Tomáše Bati, Pařízkův Songaré, Kompletní vydání Julese Vernea, Jak jsem vyhrál válku a desítky dalších. Byla to nekonečná cesta objevů a dobrodružství. Některé knihy jsem záměrně vynechával. A tak se třeba stalo, že Jirotkova Saturnina jsem četl až na gymnáziu, neboť mně jeho název zněl příliš rusky.
To byla dědečkova knihovna, můj svět. A do obou byl bolševikům vstup zakázán.