„Proč si nevezmeš náplast?“ zakroutím hlavou.
Jen mávne rukou. Společně sedíme v kuchyni v tichém souladu. Oba hypnotizujeme koláč na lince. Kdo ho nakrojí? Čekáme, až to udělá ten druhý, protože nám bylo jasné, že ten, kdo to udělá, dostane vynadáno od babičky.
Děda se rozhodl provést taktický tah – přebít chuť na jídlo jiným jídlem. Z ledničky vyndal párky a smetanu. Zatímco párky mizely jeden za druhým a děda to patřičně zapíjel smetanou, nevěřícně jsem kroutila hlavou. Taková kombinace…
Nebyla jsem jediná, kdo se nad jeho stravovacími návyky pozastavil.
„Nejez ty párky, jsou moc tučný,“ křikla babička, když procházela okolo kuchyně.
„Potřebuju nějaký tukový zásoby na zimu, když se uložím ku spánku a ty přestaneš vařit,“ ihned odpověděl.
Snažila jsem se zadržet smích.
„Vždyť je léto.“
„Zima je dlouhá,“ pokrčil děda rameny a na truc nakrojil koláč.
Konečně. Vítězoslavně jsem si kus ukrojila a sledovala jejich rozhovor s plnou pusou.
„Jestli budeš takhle pokračovat, budeme tě za chvíli objíždět na koloběžce.“
„Prosimtě, bůh ví, kdy zase koupíš párky.“
„Já tady pečuji o tvoje zdraví a ty si ještě stěžuješ,“ zvýší hlas babička.
„Já tu chci ušetřit za výkupný a ty mi ještě nadáváš.“
„Jaký výkupný?“
„Kdyby mě unesli, tak mě neunesou. Chráním rodinu před bankrotem.“
„Přijde ti to normální?“ otočila se na mě babička.
Vzhlédla jsem od poloprázdného plechu s buchtou a jen pokrčila rameny.
„Kdo by tě unášel, široko daleko je všem jasný, že po dvaapadesáti letech manželství za tebe nezaplatím ani korunu. Stejně by tě za týden ještě rádi vrátili. Kdo by si s tebou každý den chtěl diskutovat, jak v Otázkách Václava Moravce.“
„Tak já se odstěhuju a bude klid.“
„Myslíš jako z kuchyně do ložnice? To si tam odtáhni i tu ledničku, ale nakupovat ti do ní nebudu.“
„Tak to se radši nechám unést.“
„Babi, smiř se už konečně s tím, že děda je takový endemit a važ si jeho vzácnosti. Vždyť on se nenarodil, ale vyskytl.
