Galeje jsou minulost – napsala Pavlína Šaurová

Jean Valjean

Nevěřím vlastním očím! Jsem na náměstí de la Bastille... teda aspoň podle nápisu na neskutečně zvláštním domě. Stojí na místě, kde bývalo vězení. Vypadá, jako by měl jenom okna. Zdá se, že obrovská skleněná plocha na mě každou chvíli spadne. Až se mi z toho zatočí hlava.
Kolem mě se valí davy lidí. Všichni neuvěřitelně spěchají, nikdo s nikým nemluví a někteří koukají na nějaké malé destičky. Vzduch tu neuvěřitelně páchne něčím, co vychází z rychle se pohybujících kočárů. Netáhnou je koně, ale nějaká nadpřirozená síla.
„Prosím vás, jsem v Paříži?“ ptám se mladé paní, která snad jediná nikam nespěchá. Sedí na lavičce a kouká do té malé destičky.
„Jasně, kde byste jako jinde byl?“

„Víte, když jsem tu byl naposledy, vypadalo to tu úplně jinak,“ vysvětluji.
„Asi bydlíte na venkově, co?“ nikterak ji svým úžasem nezarazím.
„Ne, ne, bydlím v Paříži, znám to tady jako svoje boty. Tedy ... znal jsem.“
Podívá se na moje boty. A pak zvedne oči.
„Proboha, vy vypadáte! Jak dlouho jste se nemyl?“
„Nevím přesně. Ale mám hlad.“
„Tak si kupte něco k jídlu.“
„Nemám peníze. Když jsem jednou ukradl chleba, strávil jsem devatenáct let na galejích.“
Paní na mě jen nevěřícně zírá. Nevyjde z ní ani hláska.
„Těch nekonečných devatenáct let, kdy jsem musel dřít až do umdlení… Den nikdy nekončil, roky jsem neviděl zelený lísteček, jen bláto a kameny, jednali se mnou jako s věcí, mlátili mě, nechali mě hladovět, že bych za něco k jídlu snad i zabíjel.“
„Pojďte,“ zvedne se a já jdu za ní.
Za okamžik stojíme před výkladem, kde je nejvíc jídla, co jsem za celý svůj život viděl. Uvnitř mě omámí tisíc vůní, až se mi podlomí kolena. Řekne něco prodavači, dá mu peníze a podává mi něco, co chutná jako sedmý div světa. 

Film Bídníci z roku 1935

Takhle milosrdný ke mně byl naposledy otec Myriel, když zapřel, že jsem mu ukradl stříbrné příbory. Věděl, že jsem galejník a svou šlechetností mi chtěl dodat odvahy změnit život k lepšímu.
Ale proč mi pomohla tahle paní?
Když vyjdeme ven, postaví se těsně vedle mě a namíří na nás tu destičku.
„Co to děláte?“
„Pojďte, uděláme si selfíčko. Hlavně ať je tam vidět ten hamburger. Dám to pak na instáč. To bude dobrá story, že jsem dala najíst chudákovi.“


Zadání: Vyberte známou literární či historickou postavu a zasaďte ji do současnosti.