„Vůbec. Budeme spolupracovat? Ne, že to bude jako vždycky.“
„Neboj, všechno ti řeknu.“
„Dobře. Doufám, že mě nezklameš. Nutně potřebuji jedničku.“
„Buď v klidu, dostaneme nulu. Všechno vím, vždyť ses to učil.“
„Doufám, že nic nezapomeneš jako vždycky. Tu známku fakt potřebuji.“
„Kolikrát ti mám říkat, že nic nezapomenu? Známe se 17 let a ty mi pořád nevěříš.“
„Proč bych ti měl věřit, když se na mě vždycky vykašleš zrovna, když tě potřebuju?“
„Hm…“
„Jdeme na to. První otázka: Co je to spirální řasa? Sakra. Napověz mi!“
n„Víš, co to je? Vždyť jsi říkal, že budeme spolupracovat!“
„Spirální řasa. Není to nějaké jídlo?“
„Pochybuji, že by se v testu z biologie objevilo jídlo. Co to teda je?“
„Mám hlad. Dal bych si pizzu.“
„Tak už mi konečně řekni, co to je!“
„Nenechal jsi náhodou rozsvícené světlo v koupelně, když jsi ráno odcházel?“
„Proč řešíš tohle? Slíbil jsi, že mi pomůžeš.“
„Co bude dnes k večeři?“
„Už mám jenom dvě minuty do konce testu. Už si konečně vzpomeň, co to je.“
„Spirální řasa? To nevím. Zkusím na to přijít.“
„Tak rychle. Poslední minuta.“
„Nebude to něco z češtiny? Třeba nějaký umělecký prostředek nebo tak.“
„Píšu z biologie, rozhodně tam budu mít otázku na umělecké prostředky. Super, konec testu. To jsi mi fakt pomohl.“
„No dovol! Vždyť jsem se snažil. Co že jsi nevěděl?“
„Co je to spirální řasa.“
„Spirální řasa? Vždyť to je lehký, to je řasa ve střevě kroužkovců, která zvětšuje vstřebávací plochu.“
„To jsi mi to nemohl říct dřív?“
„Promiň, byl jsem mimo. Vždyť víš, co se mnou dělá tvá nervozita.“
