Jak maminka konečně dala tatínkovi - napsala Dana Emingerová

U Týnce je vysoko nad řekou Sázavou ruina starého hradu s věžemi. Jmenuje se Zbořený Kostelec a pod ním jsme vždycky, když jsme jeli vodu, musely se ségrou říkat mámě a tátovi pro radost: „To je krásný hrad.“
Proč byl ten hrad byl pro rodiče tak krásný?
Moje maminka chodila s tátou už od patnácti let, kdy s ním prohrála pusu v šachách. Bylo to ve Svatém Petru na lyžařském kurzu benešovského gymnázia.

Jenže pak léta tátu nenechala od té hubičky pokročil dál. Vodili se za ruce po konopišťském parku a táta si vždycky říkal, že snad příště už dojde k tomu, o čem tak dlouho snil. Mámě už dávno bylo šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct... A pořád nic.
Měla strašně puritánskou výchovu, sexu se bála a hlavně přijít za svobodna do jiného stavu byla tehdy ostuda. Maminka jí říkávala: „To bychom pak musely pod vlak obě.“ A tak maminka vzdorovala a vzdorovala... Až tátovi jednou při vodáckém výletu na Sázavě bouchly saze. Právě když pluli pod Zbořeným Kostelcem, rozlámal ve vzteku obě pádla.

Noc pak strávili v ruinách hradu. A když se ráno probudili, maminka zjistila, že bude mít na to místo vždycky jen ty nejkrásnější vzpomínky. My se ségrou jsme toho dokladem, že od té doby si milování užívají. A věřím, že dodnes...