Kdyby se mi tohle stalo první den, asi bych se posral, proběhlo Martinovi hlavou. Ale po půl roce na ostrovech ho nezaskočilo, ani když Maor zachrčel: „What?" Už věděl, že původní obyvatelé slovy neplýtvají.
„Do you have any dope, bro?" naladil Martin hluboký ledabylý hlas, ale v duši zažíval tetelící se blaženost. Správně věděl, že tahle historka ho bude bavit až do smrti smrťoucí. Nic nemohla být lepší odpověď než chlapíkovo: „Come in!"
A tak Martin s Felixem vlezli po schůdkách do ušmudlané maringotky, kde plápolavé světlo z otevřených kamínek tančilo na pokérovaných obličejích pěti domorodců, kteří si podávali jointa. Maorská tetování mají děsit nepřátele, ale jak můžete být s někým nepřítel, když si podáváte brčko?
„Where you from?" Lakonická otázka přišla zároveň s voňavým smotkem. Martin se chvíli věnoval inhalaci kouře, a pak odpověděl stejně telegraficky: „Czech republic." „What the shit, check republik is?" zeptal se jeden z místních. „You right," reagoval Felix, „check is shit. But czech is not too big shit." Deklarovaný světonázor, instantní vlastenectví a THC vyvolaly dlouhý řehot, kuckání a kašlání. Po několika vzájemných záchranných plácnutích do zad byli na ten večer spojeni. They joint each other.
Martin s Felixem makali na Novým Zélandu. Vydělávali si tu prací na další cesty po světě. Felix mířil do Indie a Martin do Jižní Ameriky. Dali si tady, na druhé straně zeměkoule, sraz, a konopí jim každodenní dřinu zpříjemňovalo. Ale vlastně nejen dřinu. Možná by bylo přesnější říct, že v něm tenkrát docela frčeli. No představte si to. Když o volných víkendech lezli po horách a sopkách, měli je rozdělené na dvou, tří a čtyř špekovky. Asi nemusím vysvětlovat, podle čeho. Oba byli trochu jako to konopí. Větrosnubní. Když klouzali po suti dolů ze sopky Tongariro, Martin si do krve prodřel podrážku boty a Felix loket. Možná, že od té doby byli navždy spojeni krví. Anebo to bylo přes tu holku, se kterou postupně oba chodili? Nevím. Ale vy už o nich víte dost na to, abych mohl ve vyprávění pokračovat.
Čas běžel. Pak i v Evropě, a přinášel další výzvy, zážitky a zkušenosti. Roky je mohly snadno přistihnout na dalších cestách. Dovnitř i ven. Klidně by je léta mohla nachytat, jak jsou vegetariány, jak provádí všelijaké očisty, zpívají v potních chýších, objevují se na šamanských rituálech nebo jak pláčou na sebezkušenostních seminářích.
Léta dál přibývala. Martin je dnes terapeut, svou mysl a vnímání používá jako nástroj a potřebuje je mít v cajku. Felix již celá léta cvičí jógu a na pravidelné cvičení a koncentraci je THC také dost nevypočitatelný pomocník. Ale žije sám a jógou se neživí. A jak to tedy mají s konopím? No, jak to říct? Viděli jste někdy vyskočit při západu slunce z moře delfína? Když se celý zaleskne a stříká kolem sebe blejskavý kapky? A kdy v každé té kapce je vidět nejen loučení dne, vítání noci, pravda i lež, smích i pláč, svoboda i otroctví, ale kdy v každé z nich můžete zahlédnout také sami sebe? A je vám jasné, že tam někde pod vlnama delfín je, i když ho nevidíte? Tak možná takhle nějak to mají ti dva teď, když jim je dohromady přes sto, s konopím. Felix občas plave s delfíny, ale Martin již léta žije jen se vzpomínkou na ně. S Felixem se vídají pořád. Proto Martina nepřekvapilo, že mu Felix volal. Překvapila ho jeho prosba.
„Hele bro, mohl bych si u tebe schovat hulení?" Unavená, vláčná hebkost v jeho hlase Martina informovala o tom, že Felix se s konopím zase jednou zapletl víc, než se mu hodí, a pobavilo ho to. Zná Felixe a něco takového už tušil, když u něj na balkóně během roku obdivoval rozrůstající se konopný keř. Ale že by se jeho vztah s bylinkou podělal až k rozluce?
„Potřebuješ si odpočinout od svejch zelenejch krásek, hádám dobře?" snažil se Martin ztlumit poťouchlost na minimum. „No jo, je to tak." V těch pěti slabikách byla upřímnost, pobavení, pochopení, důvěra a kapička rezignace. „Hele,stačí na tejden. Když ten pytel tejden neuvidím, tak si dám pak snadno voraz a možná, že mi ještě zbyde na zimu," dodal. „Jasně, přijď, kámo," odpověděl Martin a už se na Felixe těšil. O zásobách, co by vydržely Felixovi na zimu, trochu pochyboval, ale mnohem víc ho překvapila jeho vlastní žádostivost. A úplně nejvíc ho udivilo, jak věčné je jeho podivné přátelství s touto rostlinkou. A to mluvíme o jednoleté bylině! No co si budeme povídat. Než šel pytel do komory, skákali delfíni jak v reklamě na Tichomoří. Dát si jointa po létech, to je jako se potkat se starým vykutáleným kamarádem. Během večera Felix, Martin a konopí dokázali báječně popsat, pochopit a rozebrat proces osvícení, principy a nauky jógy, vědomé komunikace, tvůrčího psaní a ještě zavzpomínat na Maory. K ránu pytel opravdu doputoval do komory a je třeba říct, že z něj ubylo jen malinko. A tak měl Martin po dlouhé době doma pytel hulení a nenadálý host rušil jeho klid. Vyzařoval rozpustilou energii. Bylo to jako držet v komoře Satyra. Martina rušily zvuky flétny, ťukání kopýtek a zlomyslný chechtot. Vydržel to týden. Pak volal Felixovi.
„Hele kámo, nejde to. Ten tvůj pytel mě ruší. Musíš si ho odnést." Felix reagoval okamžitě. „Jasně. Rozumím. Du si pro to." A zavěsil. Ještě chvilku potom z Martinova mobilu unikaly zbytky vítězoslavných famfár třpytících se zadostiučiněním. I tento večer skákali delfíni. Metali ve vzduchu kozelce a cákali popletený smích. Pro Martina bylo úlevné, že v tom cítil i loučení, a odpočinutý Felix vypadal, že ve vztahu s pytlem bude moci nastolit jakous-takous rovnoprávnost. Když šel Felix na záchod, využil Martin chvíle, kdy zůstal s pytlem sám, a rozloučil se. Otevřel ho, pokochal se vůní a promluvil k němu: „Má milá kytičko, bylo hezký se s tebou zase setkat. Děkuju ti za tyhle krásný dva večery, i za všechno hezký, co jsem s tebou kdy zažil, ale já zas půjdu svojí cestou. Nechávám tě teď jít, a prosím, nech i ty mě. Však se zase někdy setkáme."
„Hele, co si to tam šuškáte?" ozval se mu Felix za zády. Ale otázka to byla jen řečnická. Rituál hned pochopil. I on si vzal pytel a probral s ním nová pravidla soužití. Pak společně sáček zavřeli, několikrát přebalili a zalepili páskou. „Jak ty to vlastně uděláš, aby ti to zas nepřerostlo přes hlavu?" chtěl vědět po chvilce rozjímavého usebrání Martin, protože teď už mu bylo jasné, že to není úplně sranda. „Napadlo mne, že si dám ten pytel za obrázek mého Mistra," odpověděl opatrně Felix, „třeba si tam pro něj tak často netroufnu." „Děj se vůle Boží!" požehnal mu Martin. Slavnostní chvíle skončila. Bylo to jako někoho doprovodit na karneval a pak sám jít do práce, jako zamávat na letišti a jít domů pěšky. Pak ale Felix zalovil v kapse a otevřel dlaň. „Nechal sis taky jednu paličku, kámo, na úplně posledního špíčka, že jo?" zeptal se s úsměvem. „No jasně, brácho," potvrdil Martin.
To, že je vám kolem padesáti, ještě neznamená, že máte vyhráno (ve smyslu, že už si nehrajete), že všemu rozumíte a že je to nuda. Kdepak.
yakovo.blog.cz
