U malé tůně uprostřed lesa se napájelo proti proudu vody jehně a na druhém konci vlk.Beránek si jej povšiml a křikl na něho.
„Vlku, ty vždycky když piješ, tak zakalíš celý potůček. Ostatní zvířátka pak pijí špinavou vodu a to se nikomu nelíbí.“
Šedostříbrný vlk vzhlédl a pravil: „Beránku, jsem příliš starý, špatně chodím a trocha špíny z mých tlapek nikomu neublíží.“
Pokračoval v pití, zatímco k malému beránkovi dotékala voda špinavá od bláta.
„Vlku, to je od tebe sobecké. Můžeš jít k řece. Tam se i umyješ.“
Klidný vlk znovu upřel pozornost na ubreptané jehně.
„Beránku, v řece je silný proud. Mohl by mě strhnout a utopil bych se. Budu pít tady. Jak jsem řekl.“
Beránek byl popuzen vlčím chováním. Šel k němu blíž, aby dodal důraz svým slovům, která vlk očividně nechápal.
Vlk se otočil, pohlédl jehněti dlouze do očí a… sežral ho.
Poučení: I tomu největšímu kliďasovi trpělivost jednou dojde.
