„Dobrý den, jak se dneska máte?“„Dobrej, ale jde to. Mám vám dneska vysypat koš?“
„Ale jo, můžete, děkuju. A co vaše dcera, už je z nemocnice doma?“
„Ještě ne, noha jí hnisá, holky pro ní brečí a všechno je tam na mně.“
„Tak to teď nemáte jednoduchý, že jo? A pomůže vám někdo?“
„No jejich druhá babička na ně moc nemá nervy, obě holky jsou na mámu zvyklý, nikdy bez ní tak dlouho nebyly. Mám vám tady zalít kytku?“
„Jo jo, děkuju. A co jejich táta?“
„Ten teď jezdí do Německa, vrací se vždycky v pátek a znáte to, o víkendu se potřebuje vyspat.“
„Je toho teď na vás asi opravdu hodně, co?“
„To teda jo. Navíc mi pan ředitel řekl, že na mě neprodloužili dotaci, takže od novýho měsíce už tady nebudu.“
„Tak to mě mrzí. A už víte, co dál?“
„No na pracáku mi nabídli Tesco nebo nemocnici. Radši bych do toho Tesca, i když teď na jaře tam bude na podlaze samá kaluž a bláto.“
„Ale zase je to menší, ne?“
„No právě, do nemocnice se mi nechce. Navíc, když tam teď holka leží, nedělá mi to dobře. Ale teda nechce se mi. Už jsem si tu na vás na všechny zvykla, holky dole si mě i chválí, mám z toho novýho místa strach.“
„Tomu rozumím. A nedá se s tím ještě něco dělat?“
„Prý ne. Dotace končí v únoru a nastoupí vám sem nějaká nová.“
„Aha, no tak to i pro nás bude změna, když vás tu nebudeme každý den potkávat. Dáme si pak spolu kafe?“
„Moc ráda. Ještě vám tu stihnu před začátkem jara umýt okna.“
