 |
| Foto: Adam Bielawki |
Podlahu pokrývala vrstva prachu a temně hnědé obložení stěn bylo až ke mně cítit kouřem milionů cigaret. Atmosféra pomalu houstla. Žárovky u stropu se marně snažily prolomit temnotu a viditelně prohrávaly. Na podiu stály stojany s mikrofony jako zapomenutými božími prsty a dvě obrovské hory lety ošoupaných reprobeden čněly vzhůru v němé výčitce. Závěsy pryžových membrán jejich reproduktorů se chvěly očekáváním.
Prkna jeviště skřípala v předtuše konce starých pořádků. Napětí se zvyšovalo. Vlny nervozity se valily kolem a zápach potu se stával takřka hmatatelným. Dav se ještě více semkl a zahustil. Nálada se stávala neudržitelnou.
Náhle odněkud zaburácel hrom. Hned poté se ozval zvon. V kuželu světla se na pódiu zjevil Tony Iommi a vzduchem se nesla jeho zmenšená kvinta. Ďábelský akord, zapovězený katolickou církví a vyškrtnutý z hudebních nauk.
Psal se rok 1970 a svět od té doby již nikdy nebyl stejný.
„Dámy a pánové: Black Sabbath…!“
