Zase mě ráno budí dupání, dunění toho prapodivného netvora. Tak pomalý. Máchá pětiprstou tlapou, až to dělá průvan. No jo, vždyť už vylétám. Startuji ze své rodné hromady. Je to dobrá čtvrť, mezi okurkou a jogurtem, naproti sousedství plesnivých mandarinek, adresa: nevynesený koš dva. Prolétám tedy své království.
Usedám na dříve lesklé plochy kachlíků, které jsou teď tak lahodné.
A sleduji to nemehlo, jak zápasí s rojem mých sourozenců. Zapíná konvici a já zamítám plán na ni usednout. Nechci si přece spálit nožky.
Vysoké skřínky skřípají a klapají, až je z nich vyprodukován talíř a hrneček. Snesu se je prozkoumat. Ale ano, taky nejsou úplně čisté, taková delikatesa! Velká ruka mě odhání a já pokračuji v ranní obchůzce. Div mě ventilace ledničky neodfoukne. Už jsem jednou byla i uvnitř, je tam nejvíce dobrot, ale taky hrozná zima. Fuj! Na opravdové mlsání je tu ale dřez. Kaleidoskopem svého zraku zaměřuji dobroty odpadního odtoku. Slétáme se tam, inu, jako mušky, vládci kuchyní.
