Nejstarší ježeček se poklonil a pravil: „Velevážený soude, tato šiška je naše jediná hračka, kterou máme, a přeme se o to, komu patří. Já jsem jako první viděl strom, na kterém byla.“ Druhý namítl: „Já jsem ji viděl jako první spadnout na zem.“ Třetí se připomínal: „Já jsem ji jako první nabral na bodliny. Řekni, velký soude, komu patří tato šiška?“
Čiperná veverka věšela hlavu, moudrá sova nemohla přijít na žádné řešení, až na konec všechny zachránila chytrá liška, která vykřikla: „Mám to! Nedávno jsem odchovala tři malá liščata a ta si nejraději hrávala s kůrovými lodičkami. Myslím, že s nimi byste si pohráli lépe, než s jednou šiškou. Hned vám loďky přinesu!“
Zmizela a za vteřinku už se vracela i s třemi půvabnými lodičkami v tlapkách. Odevzdala je malým ježkům a pravila: „Vezměte si je! Doufám, že vám udělají radost.“
Malí ježci byli z lodiček celí pryč: „Ty jsou krásné! Skutečně si je smíme vzít?“
„Ano, samozřejmě!“ přikývla liška.
A tak všechno nakonec dobře dopadlo: Liška se zbavila přebytečných věcí. Jedlovou šišku dostala veverka a moc si na ní pochutnala. Sova si oddychla, že je případ vyřešen. A ježci měli každý svou hračku, kterou honem běželi ukázat mamince.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Buď trpělivý, nespěchej. Řešení se vždy najde. Jen musíš počkat, až tě napadne to pravé.
